KOKU 79 – Jak mě jedna podvodnice voblbla
Je to už asi šest let. Té podvodnici budu říkat Pětka. Proč, to si přečtete na konci tohoto KOKU.
Pětka mě požádala o přátelství na facebooku. Že je prý moje čtenářka a moje knihy miluje. Neměla jsem důvod jí nevěřit, protože podobné žádosti o přátelství dostávám od svých čtenářů pravidelně.
Bylo jí kolem padesátky, rozvedená, děti neměla, ale zato měla kdysi v Kolíně babičku a její vzpomínky na dětství se shodovaly s mými.
Měla ráda divadlo, ráda četla a nejradši měla moje knihy. Chovala se ke mně s úctou, pěla na mě ódy – ale všechno s příjemnou mírou, které se dalo věřit.
Sešly jsme se několikrát i v Praze, kde pracovala v agentuře, která zajišťovala různé akce, někdy přijela do Kolína a šly jsme na kafe.
Jednou mi se slzami v očích řekla, že čeká na soud, že se zapletla do něčeho, z čeho se jí nepodařilo vymotat, i když je nevinná. A jestli chci, že se už nikdy neuvidíme. Věřila jsem jí. To se může stát každému. Tak čeká na soud, no a co?
Nabídla mi překlad jedné mé knihy do angličtiny, že má kontakty na dobrého překladatele a může připravit i smlouvu, ale že bude potřebovat zálohu na překlad. Odmítla jsem. Zdálo se mi naivní, připravovat smlouvu s překladatelem, který knihu k překladu nezná. Ale nabídku Pětky jsem chápala. Chtěla mi udělat radost.
Jednou jsem jí řekla, že jedu na besedu a že je tam strašné spojení a Pětka se nabídla, že mě tam odveze. A odvezla. Dala jsem jí tisíc korun, které odmítla, ale nechala jsem je v přihrádce v autě.
Vzniklo mezi námi takové hezké přátelství. Nebyla od divadla, nepatřila mezi mé přátelé, tak to s ní bylo takové… jiné. A hlavně mě pořád bezmezně obdivovala! Byla mnou nadšená! Pořád mi děkovala za to, že se s ní bavím, chodím s ní po Kolíně a nestydím se za ni…
Po dvou měsících mi řekla, že dala výpověď a pojede s anglickou charitou do Afriky, pomáhat dětem. Na dva roky. A chtěla, abych jí doporučila knihy, které si chce u mého nakladatele koupit a chce je rozdat svým kamarádům na rozloučenou.
Za pár dnů mi nakladatel zavolal, že si Pětka objednala mé knihy skoro za pět tisíc, jestli jí je má poslat.
„Jasně, pošli jí je,“ souhlasila jsem a nakladatel poslal Pětce dvacet pět mých knih, do kterých jsem jí v Praze v restauraci, psala pro její kamarády věnování.
„Až budu v Africe, pošlu ti dopis s adresou. Není tam signál, tak si budeme psát. Strašně ráda píšu dopisy!“ Pořád jsem jí věřila.
Pak během jednoho dne musela do té Afriky opravdu odletět. Ani jsme se nestačily rozloučit. Poslala mi esemesku z letiště, že na mě moc myslí a brečí, že se dva roky neuvidíme.
Druhý den mi nakladatel zavolal, že mu Pětka za knihy nezaplatila a mně v setině vteřiny všechno doklaplo. Jak mě oblbovala. Překladatel a záloha pro něj. To, že v Africe, kde by pracovala dva roky s dětmi s anglickou charitou, není signál…
„Zaplatím to za ni,“ řekla jsem mu. „Ptal ses mě a já ti řekla, jasně, pošli jí je. Moje blbost. Byla to podvodnice.“
Zaplatila jsem za ni skoro pět tisíc (proto jí říkám Pětka), ale to nebylo nic proti tomu, jak jsem se cítila. Pětka, které jsem dva měsíce věřila, si na mně užila svůj poslední podvod před nástupem dvouletého trestu.
Oblbla mě. Tohle se může stát každému z nás. Nejenom politikům.
Irena Fuchsová
