V září, v roce 1956, jsem začala chodit do první třídy ve Školské ulici, kde stála 3. ZŠ. Ve svých šesti letech jsem měla o své budoucí profesi, jasno.Budu spisovatelka a vyjde mi kniha.V červnu, v roce 2016, šedesát let po té, kdy jsem začala chodit do 3. ZŠ, jsem byla pozvaná na besedu do 5. B., která je také na 3. ZŠ, v ulici Prokopa Velikého.
Tato škola už sice nestojí ve Školské ulici, protože tam musela být budova školy zbořena, ale pořád je to 3. ZŠ! Pořád je to moje škola, kde jsem začala se školní docházkou a kam jsem byla letos, po šedesáti letech, pozvaná na besedu, protože jsem spisovatelka a nejenom, že jsem vydala třicet dva knih, ale v roce 2014 jsem vydala i svou první knihu pro děti malé i velké, ale i pro jejich rodiče a prarodiče, knihu, která má tak dlouhý název, že si ho nepamatuju a škodolibí muži – čtenáři, mě na mých besedách z tohoto názvu zkouší, a mně se ještě nikdy nepodařilo, říct ho správně!
Kniha se jmenuje:
Mikuš, Julie, Josef, Katka, Petr, Klárka, Karel, Irena, Hana, Rudolf, Marie, Alenka, Ladislav, David, Adélka.
Besedu v 5. B., na 3. ZŠ, iniciovala Gabriela Jiroudková.
A toto je jedna z aktivit Gabriely:
Gabriela mě před rokem oslovila a požádala mě, jestli bych jí nemohla dát do archivu muzea všechno, co mohu postrádat – své knihy, časopisy a noviny, kde vycházely a vychází mé věci a v podstatě vše, co se mě jako spisovatelky, týká. A protože máme hodně společného, staly se z nás, bez dlouhým řečí, přítelkyně.
Gabriela pořádá na školách různé akce a besedy, a protože ve zmíněné 5. B., má dceru Markétku, a protože je nesmírně akční, šly jsme spolu 14. června 2016, do 3. ZŠ, na besedu do 5. B.
A jestli je Gabriela Jiroudková akční žena, pak musím napsat totéž i o třídní učitelce 5. B., Lence Vašatové. A díky těmto dvěma ženám, jsem si uvědomila věc, kterou často opomíjíme, protože ji považujeme za samozřejmou.
V našem městě jsou desítky, stovky různých institucí, úřady, školy, školky, knihovna, muzeum – a všude jsou zaměstnaní lidé a tito lidé dělají svoji práci většinou dobře – ale pak jsou takoví, a kéž by jich bylo co nejvíc, kteří dělají svoji práci s nadšením, oni žijí pro svou práci, žijí svou prací, jejich práce je jejich láska, jejich poslání, jejich koníček a tohle všechno je za nimi vidět, jako stopa saní ve sněhu…
Když jsme přišly do 5. B., děti stály ve svých lavicích a mě to okamžitě dojalo, protože jsem si představila svého Mikuše, kterému je v knize 10 – 11 let, stejně jako těmto „dětem“ – ano, musím dát uvozovky, protože jsem těmto páťákům během besedy řekla, že jim je sice 11 let, ale uvnitř, ve své duši, ve svém myšlení, jsou hotoví lidé, pouze mají tělo, které ještě není dospělé. A kdykoli jsem během besedy použila slovo děti, naznačila jsem uvozovky, a líbilo se mi, když mluvili páťáci, tak u slova děti, použili uvozovky také…
Víte, ta beseda byla tak úžasná, že se mi ani nechce ji popisovat. Ale aspoň trochu musím.
3. ZŠ koupila do školní knihovny, do každé lavice, Mikuše. A páťáci si v Mikušovi společně čtou. A tak jsme si mohli společně povídat o Mikušovi, o postavách, které v knize jsou, u kolínských židech – v knize je totiž židovka Hana, o tom, jestli její rodný dům opravdu ve Hřbitovní ulici existuje, o Mikušových prarodičích na Zálabí a v Bečvárech, a páťáci, společně s paní učitelkou Lenkou Vašatovou, také přemýšleli, jaké tajemství má Josef, kterého si Mikuš vybral za svého tatínka a strefili se…
Když teď napíšu, že jsem byla v této třídě hodně, ale hodně šťastná, tak nepřeháním! Vstoupila jsem totiž společně se žáky 5. B., do své knihy. Prožívala jsem sen každého spisovatele – postavy z jeho knihy, díky čtenářům, ožily!
Na konci besedy jsem si prohlédla na nástěnce vzadu ve třídě, výstavu obrázků – autoři se nechali inspirovat Mikušem – a to bylo hodně krásné překvapení! Ale protože už nebyl čas, abych ke každému obrázku něco řekla, tak Kamil Fuchs, celou velkou nástěnku, vyfotografoval.
Ale 5. B., měla pro mě ještě další překvapení!
Martina Nedeckého, výherce 2. kategorie 10. ročníku literární soutěže Macharovo pero 2015.
https://www.zmenaprokolin.cz/detail?id=189
Ondru Koláčného, basketbalistu, kterého znám od narození, protože se přátelím s jeho rodiči, kteří své srdce věnovali kolínskému basketbalu, stejně jako moje dcera Rita, která basketbal hrála od druhé třídy.
A Alexandru Novotnou. Sašu. Tahle půvabná dívenka na konci besedy zvedla ruku a řekla, že mě má pozdravovat od svého dědečka, Jana Novotného. Hned jsem věděla, kdo to je, ten její dědeček, Jan Novotný! Saša mu je totiž strašně podobná, a zároveň je podobná i své babičce Aničce, která už bohužel mezi námi není. A je podobná i svému tatínkovi, Honzíkovi! Prostě jsem hned věděla, že je „naše“! Jan Novotný, dědeček Saši, je můj bratranec, o pět let starší, syn mé tety Evy, sestry mé maminky. Bydlíme sice oba v Kolíně, ale nevidíme se často. Ale víme o sobě. Kdyby se cokoli přihodilo, jsme rodina.
A tak jsem sice Sašenku viděla podruhé v životě, ale o to víc bylo naše setkání nečekané a krásné!
Zdravím celou 5. B.!
Zdravím jejich třídní, paní učitelku Lenku Vašatovou, která se s nimi teď, na konci školního roku, sice rozloučí, ale její páťáci na ni nikdy nezapomenou, o tom jsem přesvědčená. Zdravím vedení 3. ZŠ! Udělali jste mi obrovskou radost tím, že jste zakoupili pro děti moji knihu, která je o kolínském desetiletém klukovi, který se v Kolíně narodil, bydlí na Zálabí, v paneláku u EKO VODY a chodí do zálabské školy u kostelíčka. V té knize je Kolín na každé stránce – a kde jinde by se už tahle kniha měla číst, než v kolínských školách?
Takže, paní ředitelko 3. ZŠ, Mgr. Ireno Kaurová, mnohokrát děkuju!
A také jsem dostala nádherné růže! Tak nádherné růže jsem ještě v životě nedostala a to je mi 66 let! Děkuju!
Když to shrnu, tak můj návrat do školy, kde jsem v roce 1956 nastoupila do první třídy, nemohl být dojímavější a krásnější!
Děkuju všem!
A teď si pojďte prohlédnout fotografie:
1. Polovina 5. B.
2. Druhá polovina 5. B.
3. Úžasná třídní učitelka, Lenka Vašatová.
4. Usměvavá dáma v džínové bundě, je knihovnice Gabriela Jiroudková z Regionálního muzea v Kolíně. Vedle ní sedí Martin Nedecký, výherce 2. kategorie 10. ročníku literární soutěže Macharovo pero 2015. A vzadu, v rohu třídy, se usmívá Mgr. Martina Martínková, zástupkyně pro 1. stupeň. A vedle páťáka v oranžovém tričku, se usmívá Ondřej Koláčný.
5. Irena Fuchsová. Na stole leží pouzdro s Kamilem Fuchsem.
6. Spisovatelka ještě jednou.
7. Pohled do 5. B.
8. David Sýkora. Velmi zvídavý mladík!
9. Moje praneteř, Sašenka Novotná.
10. Basketbalista Ondřej Koláčný, syn mých kamarádů.
11. Ještě jednou Ondřej, s kolegou z lavice.
12. Celá 5. B., i se svojí třídní, paní učitelkou, Lenkou Vašatovou.
13. Spisovatelka se svojí praneteří Sašenkou.
14. až 23. Výtvarná díla žáků 5. B., inspirovaná četbou knihy: „Mikuš, Julie, Josef, Katka, Petr, Klárka, Karel, Irena, Hana, Rudolf, Marie, Alenka, Ladislav, David, Adélka“.