Tuhle paní potkávám po ránu na Zálabí často, bydlí za námi, ve druhém, dvanáctiposchoďovém domě. Jdeme ráno obě nakupovat a já, kromě nákupní tašky, za sebou táhnu i našeho čtrnáctiletého drsnosrstého jezevčíka.
Tentokrát ale bylo vidět, že mi tahle paní chce něco říct, a aby se mnou navázala hovor, řekla mi, fuj, nekuřte. Taková chytrá a kouří!
Začala jsem jí vysvětlovat, že moje kouření nemá s chytrostí co dělat, že kouřím jenom venku a že je to můj doping, když mě bolí noha po dětské obrně, a ta mě bolí skoro pořád, a tak když potřebuju někam dojít, odměním se cigaretou a dojdu tam, kam potřebuju…
… ale jí už nezajímalo, co říkám. Hovor se mnou navázala a tak šla rovnou k věci.
„Říkala mi kamarádka, že teď měla osmdesáté páté narozeniny a že jí nikdo z radnice nepřišel blahopřát a nic nedostala!“
Začala jsem jí vysvětlovat, že se město posledních pár let musí řídit vyhláškou z Ministerstva vnitra, která nařizuje, že se do rodin blahopřát nesmí chodit, pokud k tomu oslavenec nedá sám souhlas. A že to vyšlo ve Zpravodaji.
Mezitím k nám přišla druhá sousedka, kterou znám půl století z kolínských obchodů a tykáme si, protože jsem chodila s její dcerou do školy, a ta se do mě hned pustila.
„A ty si myslíš, Irenko, že já se budu doprošovat, abych něco dostala? Sežerte si to na té radnici! Nažerte se toho! Nejste schopní nám popřát a dát nám blbej dárkovej balíček!“
Ta první paní, co mi řekla, abych nekouřila, se mě zastala.
„Počkej, Jarko, paní mi to teď vysvětluje. Že musíme dát svolení, aby k nám přišli!“
„Já se jim na svolení vykašlu! Teď mi bylo osmdesát pět a nic jsem nedostala! Nikdo teď nic nedostává! A ti, co byli na radnici před vámi, ti nám dávali! Jo! Před vámi se dostávalo! Sežerte si to!“
To už mě ale naštvalo.
„Hele, Jarko, dostávalo se i za nás. Já sama jsem půl roku nosila balíčky a přání od pana starosty. Ale pak nám to vyhláška Ministerstva vnitra, zakázala. Ale stačí, když zajdeš na radnici a v podatelně řekneš, že chceš, aby k tobě přišli, až budeš mít kulaté narozeniny a…“
„Nikam nepůjdu! Myslíš, že se dožiju toho, až mi bude devadesát? Za pět let už tady nebudu! Vyprdnu se ti na to!“
Podívaly jsme se s první paní na sebe. Usmála jsem se na ni.
„Já to zjistím. Něco vymyslíme. Nějak tu blbou vyhlášku obejdeme. Abyste nemuseli nikam chodit. A abyste zase dostávali přání a balíček.“
První paní přikývla a ta druhá, se kterou si tykáme, mávla rukou.
“Sežerte si to na tý vaší radnici!“
A tak jsem začala přes naší paní tajemnici PhDr. Dagmar Soukupovou zjišťovat, jak by se ta vyhláška dala obejít. Paní tajemnice psala na ministerstvo, zjišťovala, co můžeme a co nesmíme udělat, mezitím mi na Zálabí pravidelně několik dam stále nadávalo, že se všude jinde balíčky dostávají, jenom v Kolíně jsou na radnici nenažraní a nikomu nic nedávají, a dneska mi od paní tajemnice přišel konečně tenhle e-mail:
„Irenko,
s odpovědí jsem čekala na odborný seminář v Uherském Hradišti, kde byli zástupci MV ČR. Bylo nám potvrzeno, že každopádně v příštím roce vyjde novela zákona. Seznámeni máme být s podrobnostmi na poradě tajemníků dne 5.11.2015 v Benešově. Až bude po setkání, napíši něco konkrétnějšího.
Hezký den. Dana.“
Tak prosím vás, naši dříve narození kolínští občané, nejenom na Zálabí, vydržte ještě chvíli bez přání a bez balíčků. Pravda je, že zpětně vám přát nemůžeme a zpětně nic nedostanete, ale snad se 5. listopadu 2015, na poradě tajemníků v Benešově, sejde dost rozumných lidí, kteří se shodnou na takovém řešení, které vás potěší…
