Příběh, Když Rom urazí Roma, se opravdu stal tak, jak ho popisuju. A stal se už skoro před rokem, ve čtvrtek 18. 9. 2014. Večer jsem z něho udělala blog a přesně ve 21:59 hodin, jsem ho uveřejnila na svých stránkách: http://fuchsova.blog.idnes.cz/
Během dvou dnů získal karmu (známku) článku: 28.00. Pro porovnání, nejvyšší karma je cca 45.00 – a přečetlo si ho 3181 čtenářů.
Důvod, proč jsem se z tohoto blogu rozhodla udělat KOKU č. 62, je jednoduchý. Připravuju KOKU č. 63, o romské kapele GIPSY TUČI KOLÍN, kterou před patnácti lety založil její zpěvák Ivan Kakur, a která koncem června získala 3. místo v soutěži MIRI GIRI. A také v tomto KOKU bude o dětském tanečním souboru ČERCHENIČKY, který vznikl před půl rokem a založila ho Simona Červenaková, a další taneční soubor by chtěla založit Zuzana Kakurová, Ivanova manželka.
A při této příležitosti jsem si vzpomněla na kolínský příběh, rok starý, nazvaný:
Když Rom urazí Roma
Po chodníku se na kole nejezdí. Je to nebezpečné pro cyklisty, a je to nebezpečné i pro chodce. Jak může cyklista poznat, že chodec, který jde spořádaně před ním po chodníku, si najednou vzpomene, že musí k řezníkovi pro tlačenku? A zahne doprava. Přímo pod kolo…
Tenhle příběh začal idylicky. Bylo slunečné odpoledne. Čekala jsem na kolínském Zálabí na autobus, který mě odveze na nádraží, odkud budu pokračovat do Prahy, na opakovací zkoušku, tzv. brebtačku, do Činoherního klubu, kterému právě začíná jubilejní, padesátá sezóna.
K zastávce se pomalu blížila rodinka. Rodičům mohlo být kolem pětadvaceti a kolem nich pobíhala asi tříletá holčička. Ta rodinka byla strašně hezká. Byl z nich cítit klid, spokojenost, radost. Šli pomalu, a i když si povídali, oba neustále koukali po holčičce.
Všimla jsem si, že po chodníku na mostě, jede na kole asi dvanáctiletý kluk. Tihle přiblblí kolínští cyklisté, malí, mladí i staří, kteří jezdí po starém mostě po chodníku sem a tam, mě naučili chodit rovně, neuhnout ani krok na stranu, a za mostem, kde se většinou rozhodnu, že půjdu do jednoho z obchodů po levé ruce, nikdy k nim nezahnu, aniž bych se podívala, jestli za mnou nejede kolo.
Přijde mi to úplně debilní. Ono nestačí, že nám, chodcům, říkají, že na přechodu je dobré, když s řidičem navážeme oční kontakt, aby věděl, že opravdu chceme vstoupit na přechod, a že opravdu chceme přejít, my se ještě budeme bát chodit po chodníku, a budeme se otáčet pokaždé, když budeme chtít na chodníku (!) udělat krok stranou. Ano, naučte se, dívat se, jestli za vámi náhodou nejede cyklista, který by vás mohl převálcovat.
Samozřejmě, že kolínská městská policie pokutuje cyklisty, kteří jedou po chodníku – ale řekněte mi, který cyklista pojede po chodníku, když uvidí policajta? Žádný.
Tohle všechno mi proběhlo hlavou strašně rychle, mezi tím ten dvanáctiletý kluk projel na kole kolem té „mé rodinky“, otec holčičku rychle stáhl stranou a na kluka zakřičel.
„Co jezdíš po chodníku?!“
Kluk prudce zastavil, seskočil z kola a zaječel na něj.
„Drž hubu, ty svině černá!“
Holčička se podívala na otce, maminka si ji k sobě přitáhla a ten chudák, otec a manžel, se zmohl na jediné.
„A co jsi ty,“ řekl tiše směrem k malému cyklistovi, který nasedl a pelášil po chodníku dál.
Ti tři šli dál ke starému mostu, holčičku vedli uprostřed a drželi ji za ruce.
Už jsem z nich necítila ani klid, ani spokojenost a radost? Tu už vůbec ne. A napadlo mě, že to, čeho jsem byla svědkem, je možná horší, než jízda na kole po chodníku…
Na fotografiích je kapela GIPSY TUČI KOLÍN a její zakladatel a zpěvák Ivan Kakur a dětský taneční soubor ČERCHENIČKY – stojící dáma v bílém tričku, je vedoucí souboru, Simona Červenaková.
