16. dubna 2015 probíhala na zálabské 6. ZŠ celodenní akce, Čteme, posloucháme.
Byla jsem na této akci hostem, a celé dopoledne jsem obdivovala, jak se dětem a kantorům, podařilo bohatý program, který by vystačil na celý týden, rozložit do jednoho dne.
Začala jsem besedou v první třídě, pokračovala jsem do třídy druhé, potom jsem byla ve třídách třetí a páté a nakonec jsem měla besedu v osmých třídách.
Každá beseda měla svůj půvab a z každé besedy se něco urodilo. Ti starší se stávají mými přáteli na facebooku, ti mladší za mnou běží po chodníku, zdraví mě a hlásí mi, že čtou mého Mikuše.
Ale urodilo se ještě něco jiného.
„Paní Fuchsová, vy jste byla na besedě ve třídě, kam chodí moje dcera,“ řekl mi pán u EKO VODY, a já přikývla.
„Byla. Na šestce.“
„A představte si, že holka za mnou přišla a ptala se mě, jak jsem se poznal s mámou!“ Pán byl trochu dojatý a já měla radost. Ano, mluvila jsem s dětmi o tom, že bychom se měli ptát rodičů i prarodičů, jaké to bylo, když chodili oni do školy, jak se seznámila babička s dědou, maminka s tátou…
A tak mě nepřekvapilo, když mi jedna moje vrstevnice oznámila, že za ní v neděli přišel vnuk a vyzvídal, kde se poznala s dědou. Že ji to šokovalo a ptala se, jak na to přišel, a on že řekl, že jsem o tom mluvila na besedě.
Další rodiče mi říkali, že děti chtějí mého Mikuše za vysvědčení. Což mi dělá radost také. Je vidět, že živý spisovatel, kterého navíc žáci, malí i velcí, mohou potkat v ulicích Kolína, působí pozitivně, aniž by se o to nějak zvlášť snažil.
Takže, vážené kolínské školy, využívejte toho, že mě tady v Kolíně máte. Stačí si jenom domluvit termín na e-mailu: fuchsova.irena@centrum.cz. Stejně tak to udělala Věra Vejtrubová ze ZŠ v Červených Pečkách, kde jsem byla na besedě 25. března 2015.
Byla jsem tam celý den. Od devíti hodin do pozdního odpoledne. Šla jsem z besedy do besedy. Byla jsem ve třídách, ve školní jídelně na obědě, byla jsem v družině, v kroužku divadelním i v kroužku čtenářském.
Měla jsem za ten den opravdu možnost, poznat „srdce školy“. A zjistila jsem, že děti v této škole jsou vedené k samostatnosti, k pořádku, k tomu, aby se samy zajímaly o to, co je potřeba udělat, a uměly se kolem sebe koukat.
Chcete několik příkladů?
Byla jsem v jídelně na obědě. Přišla za mnou asi devítiletá dívenka, že má za úkol na mě počkat, až se najím a pak mě odvede do třídy, kde budu mít další besedu. Byla už po obědě, sedla si tedy s kamarádkou stranou, povídaly si, ale já viděla, že mě po očku pozoruje. Když jsem se najedla a odnesla jsem tác, hned byla u mě, vzala mě za ruku a odvedla mě tam, kam měla.
Děti samy od sebe uklízely v družině sklad hraček a sportovních věcí. Chodily se ptát svých učitelek, jestli nepotřebují s něčím pomoct, jestli nemají něco přinést, pro někoho dojít, nebo někomu něco vyřídit.
Když jsme šli z družiny z posledního patra dolů, ti, co šli jako první, se na začátku schodiště pokaždé zastavili, počkali, až dojdou ostatní a pak v klidu, bez strkání, sešli o poschodí níž, aby tam znovu počkali na ostatní, a vše se opakovalo. V klidu, tiše, učitelky nemusely křičet, stůj! Děti prostě věděly, že takhle se musí scházet ze schodů, aby sešly všichni bezpečně.
A víte, co jsem na škole v Červených Pečkách, zažila poprvé v životě? Všechny děti, malé i velké, mi říkaly: Paní spisovatelko. Říkaly mi tak úplně stejně, jako říkají svým učitelům, paní učitelko, pane učiteli. 25. března 2015 jsem prostě byla pro celou ZŠ v Červených Pečkách, paní spisovatelka.
Besedy v obou těchto školách byly pro mě velmi inspirující. Setkala jsem se s nadšenými kantory a s dětmi, které byly úžasné. Zvídavé a chytré.
Takže dodatečně děkuju oběma školám za pozvání a přeju kantorům a jejich dětem, krásné dny v jejich školách.
