Víte, co mi dělá v poslední době radost? Když na mě různí lidé, známí i neznámí, vytahují fotografie pokácených stromů na Kmochově ostrově, v Pekle nebo v Okružní ulici.
Dneska jsem si to „rozlila“ u jednoho kamaráda, který byl velmi zadobře s tzv. buřičovci. Přišel ke mně, s vážným výrazem vytáhl fotoaparát, a když začal ukazovat mně a dvěma našim společným kamarádům, fotografie pokácených stromů na Kmochově ostrově, jeho vážný výraz se změnil doslova v pohřební.
Pokyvovali jsme hlavami, já i ti dva společní kamarádi, jo, jo, bylo na čase, ty díry v kmenech jsou strašné, kdyby tyhle stromy nebo větve na někoho spadly, byl by to masakr, ale on měl jiný názor.
„Jaký masakr?! To kácení je masakr! To je ostuda města! Stydím se, že žiju v Kolíně!“
„A že ses nestyděl před lety, když se Kolín, díky „úžasnému“ vedení na radnici, potápěl! To ti byly stromy ukradené! A nejenom tobě! Buď jste byli zalezlí, nebo jste mlčeli, protože jste byli s radnicí jedna ruka!“
A šla jsem od něho, protože nebylo co dodat, a on to dobře věděl, a proto mlčel. Kdyby se naše debata týkala například filmu, knihy, koncertu – tak po mně vystartuje a bude bránit svůj názor. Ale teď mlčel a já měla radost, a hned vám řeknu, proč jsem měla radost.
Protože všichni tihle současní „Bojovníci za stromy“, bojují proti nám, co jsme teď na radnici. Bojují proti nám pokácenými kmeny, protože NIC jiného proti nám nemají. Kde byli tihle „bojovníci“ v době, kdy byl na radnici starosta Jiří Buřič? Bojovali tehdy za něco? Odpovězte si na tuto řečnickou otázku sami.
Bojovat začal na přelomu roku 2009 – 2010, Vít Rakušan s několika svými kamarády, když se rozhodli, že pomůžou Kolínu, nenechají ho padnout na dno, a dají životu na radnici i ve městě řád. A proto založili Změna pro Kolín.
„Bojovníci za stromy“ se objevují i na facebooku. Nebojuju s nimi. Řeknu jim svůj názor a pak už se diskuse neúčastním, což nevidí rádi a zkouší to pořád a tak jsem před pár dny napsala na svůj facebook to, co jste si teď přečetli.
A vzápětí jsem tam měla odpověď od Tomáše Štědrého. Ach jo, ten mi určitě neřekne nic dobrého, povzdychla jsem si a váhala jsem, jestli se mám jít podívat, co mi napsal. Nakonec jsem se podívat šla a udělala jsem dobře.
Tomáš mi odpověděl toto:
„To jsem už psal mnohokrát. Bojovníci bojují až teď. V době starostování pana Buřiče, kdy se v Kolíně prodávaly pozemky za hubičku a naopak se stavěly předražené lávky a další stavby, tak nikdo necekl. Já sice stromům nerozumím, ale starosta ve mně budí důvěru, určitě si nechal od odborníků udělat posouzení těch stromů a tak se asi nedá nic dělat.“
No, řeknu vám, to jsem si tedy oddychla! Bylo to, jak když vlezu po parném, únavném dni, do vany. A hned jsem odepsala:
„Tedy, Tomáši, ani nevíte, jakou jste mi udělal radost. Vážně. Děkuju moc. Ani jsem se sem nechtěla jít podívat, protože jsem si myslela, že mě tady bude čekat zase nějaký útok. Děkuju vám, protože si myslím úplně totéž, co vy. Napsal jste to za mě a já teď sedím u počítače a culím se. Moc děkuju!“
I Tomáš mi odpověděl hned.
„Nemáte zač děkovat. Já píši a říkám to, co si myslím. Když ale občas čtu ty bláboly „z Cerhenic“ nebo od nějakých „bojovníků“, tak mi nedá na to nereagovat. Mně přijde starosta jako sympatický chlapík a myslím si, a nejen já, že je to ten správný člověk ve vedení města. Jasně to ukazují i poslední volby, kdy Změna pro Kolín jasně vyhrála a vytřela tak zrak všem nymburákům i modrým ptákům. Nejhorší je, když mluví o stromech člověk, který tomu vůbec nerozumí. Prostě se nedá dělat asi nic jiného, než důvěřovat starostovi. Zatím ale „nezaškobrtnul“ ve svém úřadě, tak já s tím problém nemám. A paní Ireno, bojovníky u tohoto příspěvku čekejte, ale nic si z nich nedělejte. To jsou bojovníci, kteří mají klapky na očích.“
A protože už byla skoro půlnoc, rozloučila jsem se krátce.
„Tomáši, nebudu si z nich nic dělat, protože vy jste jako můj štít. A věřte mi, že vám mám za co děkovat. Příjemný večer přeju!“
A to je všechno o holi, kterou si najde každý, kdo chce psa bít.
Přeju vám, moji kolíňáci, příjemný duben. Opatrujte se vy, dospělí, a opatrujte, prosím vás, i své děti, protože je jaro, a s jarem vylézá z děr různá úchylná verbež.
Určitě nic nezkazíte tím, když svým dětem a vnukům připomenete, že nesmí nikam s nikým chodit, a že nesmí nikdy k nikomu nastoupit do auta. I kdyby toho člověka znali, nesmí s ním nikam jít a nesmí k němu nastoupit do auta.
Jela jsem dneska autobusem a za mnou seděly dvě holčičky kolem osmi let. Vyprávěly si o aplikacích v mobilu, o facebooku, říkaly si, kdy budou na skypu, a ta jedna říká, tak si večer popovídáme, já ti chci něco říct. A ta druhá neřekla, řekni mi to teď! Vzala na vědomí, že jí to řekne večer na skypu a mluvila o nějakých nových hrách, které si stáhla.
A já si uvědomila, jak jsou dnešní děti mimo realitu. Pohybují se ve virtuálním světě, a kdyby jim někdo řekl, pojď se mnou, já ti ukážu perfektní novou hru, můžeš si ji hned stáhnout, ale mám ji v autě – tak s ním půjdou. Půjdou s ním. Pokud jim neřeknete to, o co jsem vás před chvílí prosila, a co jsem svým dětem, říkávala denně…
