Poblahopřát nejrychlejšímu kolínskému miminku roku 2015. A jeho mamince, samo sebou. To by přeci měla být ta hezká část starostovského bytí, že… A světe div se, letos až tak úplně nebyla… Ne ne, maminka sympatická, novorozený kluk jako buk, v hlavních aktérech rozhodně problém nebyl. To spíš ti komparzisté nepodali nejlepší výkon. A víte proč?
Protože jsou nemocní. Stiženi vážnou chorobou. Moribundus politicus, případně pak moribundus papalasius. V pátek jsem měl jediný den dovolené a plány, jak ho strávit. Ovšem riziko, že miminko, respektive jeho maminka, v porodnici do pondělí nevydrží, bylo poměrně vysoké. Dovolená nedovolená, jde se blahopřát. Paní asistentka oznámila do nemocnice, že se chystám přijet na 10 hodinu… Jenže ouha. Ve vedení nemocnice byli instruováni jinak. V 11 hodin krajská delegace, pan starosta nechť přijde po obědě. A tady se dostávám k momentu, který je svým způsobem příznačný. Moji političtí přátelé z druhého tábora mi nerozumí. Nejsou předvídaví, nenaučili se mě ani za mák znát. Schválně, co asi udělá ješitný, naštvaný chlap, když se něco takového dozví? Ano, máte pravdu. „V těch 10 tam samozřejmě pojedeme. Jsem zvědavý, jaké prostředky použijí k našemu zastavení. Barikády? Střelné zbraně? Přeci mi nikdo nebude říkat, kdy smím či nesmím jít blahopřát do nemocnice…“ Takto jsem instruoval mou milou paní asistentku. Pravda, možná to bylo opepřené jedním až dvěma vulgarismy. Přijeli jsme, přidal se k nám nakonec i pan náměstek ředitele, pogratulovali, udělali mamince radost finančním darem, vyfotili se a odešli. A nebolelo to. Tedy…alespoň mě ne. Nevím, jak ty krajské kluky veselé. Ono jim vůbec nedošlo, že nejvíc by mě dostali tím, co absolutně nemají ve svém repertoáru… Velkorysostí, nadhledem… Tomu čelit neumím. Nabídce jít za maminkou společně a netahat politiku tam, kam opravdu nepatří… Ale malicherným naschválům čelit umím dobře… Kluci, co takhle změnit taktiku? Nebo vyměnit trenéra?
