VZPOMEŇ SI NA MĚ…

Jak můžou mít nula, proboha?! To nedostali ani jeden jediný křížek?! Fakt nedostali… Přibýval okrsek za okrskem, podpora Změny se ustálila někde okolo 60 %… Euforie všude okolo mě. Radost. Pocit vítězství. Odpracovali jsme si to. Celé čtyři roky, v radě, zastupitelstvu, komisích, výborech, o víkendech, na nejrůznějších akcích… Nestali se z nás papaláši, bavili jsme se s lidmi, hledali jsme nové cesty komunikace, otevřeli jsme úřad a… nelhali jsme. A kdo nelže, ten ani nekrade. Měli jsme skvělou kampaň. Promyšlenou, jinou, přímou, kontaktní, účinnou… Všichni okolo mě se radují. Já jsem zaražený. Jsem už sakra úplný blázen? Neumím si užít vítězství? Neumím už mít hernajs ani radost?! Ale jo, umím, umím… ale také mě ty minulé čtyři roky naučily hledět za roh. Vidím ve Změně spoustu schopných a zdravě ambiciózních lidí… a už teď vím, že někteří z nich budou zklamaní… Že ta zodpovědnost výběru nejbližších spolupracovníků bude na mně… Tím, kdo je zklame, budu tedy já. Několik budoucích zastupitelů tady není. Voláme jim, zdají se být překvapení. Jedna reakce si zaslouží zvěčnit: „No už mi to volali, vole. No jo, tak dobrý, hele, ale na těch rybách dneska zůstanu, jo? Fajn, hele, to čumím…ale mám radost, kamaráde:“ Tohle mě rozesmálo. Ale hned svedlo myšlenky k dalšímu možnému riziku – budou chtít lidé, kteří nečekali své zvolení, pracovat? Budou chodit na zasedání zastupitelstva a obhajovat tak naší téměř stoprocentní účast v minulém období? Lze mezi dvaceti zastupiteli udržet tak skvělé vztahy, jaké jsme měli v bývalé osmičce? Zvoní mi telefon. Za chvíli znovu. Volali mi dva zástupci konkurenčních subjektů. Téměř mi vynadali. Že to snad nemyslíme vážně! Že to s tím výsledkem přeháníme! A tím se dostáváme k zajímavému momentu, který by si zasloužil snad i psychologický rozbor. Jak Změnu najednou začali vnímat konkurenti, ale i někteří místní novináři. Jako podezřelého, neřkuli viníka, podvodníka, zloděje. A ve mně, psovi obranáři, to budí útočnou otázku – a koho jsme obelhali? Koho jsme podvedli? Co jsme ukradli? Asi hlasy jiným stranám, že? A proč? Protože jsme byli už čtyři roky vnímáni jako nositelé pozitivních změn – což tak objektivně bylo! Celá bývalá koalice pracovala skvěle, bez rozdílu stranické příslušnosti – a lidí ze Změny v ní bylo nejvíc. Pokud se v minulých čtyřech letech vyskytl problém, neúspěch, zádrhel, byl primárně spojován se Změnou. Stejně tak úspěch. To je prokletí i privilegium vítěze od nepaměti. Anebo jsme snad lhali v kampani? A čím, prosím? Pokud byla kampaň ostatních takřka impotentní, nemůžeme za to přeci my! Náš volební tým, v našem volném čase, pracoval téměř rok. Svůj deník, dle reakcí čtenářů stěžejní část časopisu, jsem psal průběžně celé čtyři roky. A finanční prostředky jsme si na ten drahý špás, kterým hezký časopis byl, vybrali sami mezi sebou (což můžeme výpisy z účtu Změny pro Kolín lehce prokázat)! Proč to nefungovalo u jiných stran a hnutí? Já nevím, opravdu. Není to moje věc ani vina. Jako lídr jsem byl zodpovědný za Změnu a jsem velmi šťastný, že jsem měl okolo sebe skvělé, schopné, nápadité a nesmírně pracovité lidi. Pokud to u našich kolegů nefungovalo, pokud byli o kus línější, méně nápadití a o poznání méně pracovití, potom jsou sami vinni svým neúspěchem – a náš drtivý úspěch jim slouží pouze jako falešné alibi pro vlastní selhání. Čtu si článek o ustavujícím zastupitelstvu. Je zde vylíčeno jako nudné, se zákulisně předdohodnutým scénářem. Kroutím hlavou. Zasedání bylo důstojné. Scénář samozřejmě připraven byl, stejně tak i nominanti do vedení města, rady i výborů. A…to je špatně? Bylo tomu někdy v posledních dvaceti pěti letech jinak? Ten samý novinář byl přítomen i ustavení naší koalice. Nevím, možná jsem špatně hledal, ale nikde v tisku jsem nenašel ani zmínku o mé výzvě zastupitelům k pokoře a nezneužívání své funkce, k příkladnému chování, vystupování a komunikaci s občany. Prý nás čekají čtyři roky nudných zasedání bez diskusí… Ale… To přeci NENÍ vina Změny pro Kolín!!! Je ve výrazném vítězství ve volbách opravdu zakódována jakási neurčitá vina, kterou vítěz chtě nechtě musí nést na svých bedrech? Mě osobně to zavazuje, motivuje, ale nemění mou podstatu, ani chování, ani přemýšlení či vystupování. Proč mám takový pocit, že mnozí v mém pracovním okolí, některé žurnalisty nevyjímaje, si ten obrázek automaticky vytvářejí a podléhají schematickému uvažování a předsudkům? Každý úspěšný je namyšlený? Každý bohatý je zlý a každý poražený poctivý, s dobrým srdcem? Vyzval jsem zastupitele k hledání názorové shody. To ale přeci není výrazem totalitního uvažování! Naopak, chci mnoho plodné diskuse, slušných a inteligentních lidí, kteří se přes různé názory snaží hledat shodu nad zásadními tématy. Nic jiného konec konců není ani samotná Změna pro Kolín – sdružení lidí, kteří mají mnohdy rozličné politické přesvědčení, profesní zázemí, vidění světa… Našli jsme ale věcnou shodu nad určitou rozvojovou vizí pro naše město. Nechceme zemanovsky vykopávat příkopy a za každou cenu společnost dělit, třídit, poštvávat…
„Bude každé další veřejné jednání městského zastupitelstva víceméně zbytečnou procedurou, na níž budou všichni jen zbytečně ztrácet čas nad předem jasnými, právně vysoustruženými usneseními?“ Tolik citace z Presu. Co k tomu říci… snad jen to, že rozhodování o stěžejních otázkách města nemůže být ze své podstaty nikdy zbytečnou procedurou… že za každým právně vysoustruženým návrhem stojí spousta práce, ať už vedení města či úředníků… a taky to, že já práci v DEMOKRATICKY zvoleném zastupitelstvu za ztrátu času nepovažuji… Ale, jak říkal kamarád… vyhráli jsme moc a dají nám to sežrat… Všichni.