Šla jsem v pátek ráno s naším Atíčkem z procházky, a když jsme byli kousek od EKO VODY, ozvalo se za mnou:
„Mladá paní, vy prej máte na starosti chodníky!“
To je asi na mě, řekla jsem si a otočila se. Paní, kterou znám ze Zálabí, mě doběhla a opakovala svoji otázku.
„Mladá paní, vy prej máte na starosti chodníky!“
Přikývla jsem.
„Copak potřebujete?“
„Když se vchází do parku, tady u školky, tak je tam na cestičkách z obou stran od silnice, plno listí, a jak je mokré, strašně to tam klouže a skoro se tam nedá jít!“
Měla pravdu. Šla jsem tam před chvílí s Atíčkem. Bylo tam opravdu plno listí a opravdu to klouzalo, ale protože vím, že úklid listí se dělá postupně a na „náš“ park určitě brzy dojde, nenapadlo mě, abych to nahlásila Zuzance Čtrnáctové. Nicméně jsem paní slíbila, že to nahlásím. Poděkovala a spokojeně odcházela.
„Tak vidíš, Atíčku,“ řekla jsem našemu jezevčíkovi, který mě stejně neposlouchal, „z chodníkové zastupitelky, jak jsem sama sebe nazvala před volbami, jsem se stala mladou paní, která má na starosti chodníky.“
Pobavilo mě to a tak jsem si to nenechala pro sebe, a když jsem za chvílí o klouzajícím listí posílala e-mail Zuzance Čtrnáctové, pochlubila jsem se tím.
„Náš pan starosta by měl pro mě zřídit novou funkci,“ napsala jsem jí. „Mladá paní, co má na starosti chodníky…“
Pak jsem šla na alergologii na novou polikliniku, za panem doktorem Beranem, a hned potom jsem jela autobusem č. 2 na Šťáralku, kam mě pozvala starousedlice, paní Jaroslava Skalníková, kvůli chodníkům.
Čekala na mě u autobusu, a po přivítání (viděly jsme se poprvé „naživo“), jsme si udělaly procházku Šťáralkou.
Řeknu vám, tak, jak je Šťáralka krásná a je na první pohled vidět, že o ni její obyvatelé s láskou pečují, tak jsou chodníky příšerné! Nerovné, nebezpečné, složené z panelů, které jsou někde položené cikcak – hrůza! Jako když jdete do divadla, svátečně se obléknete a na nohy si vezmete zablácené holínky. Takhle vypadají domy a chodníky na Šťáralce.
Procházely jsme s paní Jaruškou jak hlavní ulici, tak obě ulice postranní a chodníky byly strašné všude – na každém kroku. Když jsme se vrátily na hlavní ulici a šly jsme k zastávce autobusu, zakopla jsem a málem jsem sletěla do poměrně hlubokého příkopu u silnice.
„Zatracený chodník,“ ulevila jsem si a vzpomněla jsem si, jak jsem se ráno stala „mladou paní, co má na starosti chodníky“, a hned jsem to paní Jarušce řekla, a když jsme se dosmály, šly jsme opatrně dál, až k autobusové zastávce, a paní Jaruška mi říkala, o co všechno se na Šťáralce už postarala, že se tady všichni znají, a když je potřeba, obejde je a sežene podpisy na petici, a jak jim hodně pomohl místostarosta Tomáš Růžička, kterému také celá Šťáralka při volbách dala křížek, a také jsme se bavily o těch příšerných chodnících, kde musíte dávat pozor na každý krok.
Abyste tomu rozuměli, na radnici se o tomhle „chodníkovém“ problému ví, byli se tady podívat i z odboru regionálního rozvoje, ale bude to velká investice, to je jasné jak na MěÚ, tak obyvatelům Šťáralky.
Na druhou stranu, po chodnících nechodí jenom obyvatelé Šťáralky. Mají tady sídlo firmy, chodí tudy studenti z nedalekého učiliště, lidí tu tedy projde dost. Ale o to v podstatě nejde. Stav chodníků je katastrofální, ať po nich projde za den tisíc lidí nebo sto. A tak jsem slíbila paní Jarušce, že na Šťáralku na MěÚ nezapomeneme.
„Ale je to o penězích,“ konstatovala jsem smutně a paní Jaruška chápavě přikývla.
„To my tady všichni víme. Ale vždyť se to nemusí udělat najednou. Ať se udělá každý rok něco,“ navrhla, a já jí znovu slíbila, že se budeme snažit, a první krok bude, že o tom napíšu KOKU.
„Proč se tady vlastně říká Šťáralka,“ zeptala jsem se paní Jarušky, když jsme čekaly na autobus.
„Kdysi, když tady ještě nebyly žádné domy a byla tady prašná cesta, stála tady zájezdní hospoda, kde se přepřahovalo a nocovalo. A v té hospodě pracovala jistá paní Šťáralová, která byla… jak bych to řekla, abych nepoužila výraz, který použil pan prezident? Byla prostě „veselá“ a k mužům „vstřícná“, a tak se brzy začalo říkat, „jedeme na Šťáralku“. Vím to od mých rodičů, kteří si tady postavili dům jako jedni z prvních.“
Když jsem šla večer s naším Atíčkem na procházku, potkala jsem sousedku.
„Už tam máte odpadkový koš,“ hlásila mi s úsměvem a kývla směrem dozadu za dům. Podivila jsem se.
„Fakt?! Takhle brzy?!“
Mluvily jsme spolu začátkem týdne o tom, že u našeho domu č. p. 1356, ani u domu za námi, není žádný odpadkový koš. Jediný odpadkový koš je u EKO VODY a pak široko daleko nic. Tak jsem začátkem týdne poprosila Zuzanku Čtrnáctovou, a vida, je pátek a „já mám odpadkový koš“!
A to je vše o tom, co v pátek prožila „mladá paní, která má na starosti chodníky“…
A jen tak mimochodem, jako chodníková zastupitelka nemám na starosti jenom chodníky, ale mám na starosti všechno, co vás trápí a s čím potřebujete pomoct!
Přeju vám všem příjemné listopadové dny a těším se s vámi na shledanou na kolínských chodnících!
P. S.
Paní Jaruška se nezmínila o slovníku pana prezidenta náhodou. Chodila s ním totiž do stejné školy, o dva ročníky níž, a než přijel autobus, řekla mi o něm toho tolik, že by to bylo na další KOKU. Tak třeba někdy příště…
