Šla jsem si v úterý koupit Lidovou demokracii a Jitka Beránková ze zálabské trafiky přede mě položila KOLÍNSKÝ PRES.
„Já ho nechci,“ odmítla jsem tenhle plátek, který jsem si kupovala pouze před volbami a hned po volbách jsem přestala.
„Ale jste tam,“ nedala se Jitka a začala listovat novinami, aby mě tam našla.
„Negativně, co,“ konstatovala jsem, protože mi bylo jasné, že kolem 17. listopadu, si „kluci z PRESU zase budou hrát“.
„Jste tam na fotce! A krásně!“ A ukázala mi zadní stranu, kde byly fotografie z prvního Zastupitelstva města Kolína.
Tak jsem si ho koupila, ale příští úterý si ho nevezmu, i kdyby mi ho Jitka nabízela zadarmo. „Ať si kluci z PRESU hrají“, ale já u toho být nemusím.
Když už jsem ale tyhle noviny měla doma, tak jsem si je i prolistovala. A když už jsem jimi listovala, tak jsem i začala číst rozhovor s Bohuslavem Neumannem, kterého jsem poprvé v životě viděla v divadle před pětadvaceti lety, druhý týden po 17. listopadu 1989.
„Jak jste spokojený s vedením kolínské radnice,“ zní předposlední otázka „kluků z PRESU“ a pan Neumann odpovídá:
„Výsledek voleb mě nadchl. Vítězové se nebudou muset s nikým bavit… Jen mě zarazilo, že si Změna pro Kolín vzala na kandidátku „kolínskou spisovatelku“. To je přece paní, které se za komunistů celé divadlo bálo.“
Víte, kdyby pan Neumann nezmínil Změnu pro Kolín, tak bych toto KOKU nenapsala. Ale takhle? Musím.
Na jaře v roce 2010 za mnou přišel Petr Adámek, kterého znám asi od roku 1972, kdy ke mně chodil se svým starším bratrem a já jim předčítala své povídky.
Nabídl mi, abych vstoupila do Změny pro Kolín, která se v té době dávala dohromady. Odmítla jsem s tím, že jsem bývalá komunistka.
„My to víme. A nemáme s tím problém.“
Sešla jsem se potom s Vítem Rakušanem, a nakonec jsem byla pozvaná na schůzi Změny pro Kolín, kde jsem opět řekla, že jsem bývalá komunistka.
„My to víme a nemáme s tím problém. Ty s tím máš problém,“ zeptal se mě Jan Rakušan, a já řekla, že ne. Že s tím problém nemám. A bylo to.
Do sdružení Změna pro Kolín se noví lidé přijímali tak, že se na schůzi řeklo jméno dotyčného, a pokud někdo proti němu něco měl, nemusel vysvětlovat, co proti němu má, a dotyčný prostě neprošel. Já prošla.
Tolik na vysvětlení, které tady píšu pouze pro to, že pan Neumann použil název Změna pro Kolín. Co se týče toho, co říká v rozhovoru o „kolínské spisovatelce“, které se za komunistů celé divadlo bálo, nemůžu k tomu, pochopitelně, také mlčet. Takže:
Překvapilo mě, že i tenhle pán, který se tváří jako spravedlnost sama a také tak mluví, patří „ke klukům z PRESU, kteří si hrají“, a „hrají si“ už pětadvacet let.
Ano.
Už pětadvacet let si „kluci z PRESU“ berou do svých neprofesionálních per, moje jméno. Už pětadvacet let na mě útočí takovým způsobem, že člověk, neznalý kolínských skutečností, by mohl mít pocit, že jsem jediná bývalá členka strany nejenom v Kolíně, ale na celém kolínském okrese. Nikdy se totiž v PRESU neútočí na jiného bývalého komunistu, než na Fuchsovou z divadla.
Dvacet let mi to vadilo a hodně. Ale už čtyři roky mi to nevadí. Vážně. Nevadí mi to od chvíle, kdy jsem si přečetla výsledky komunálních voleb v říjnu 2010, a zjistila jsem, že jsem se počtem hlasů, které mi kolíňáci ve volbách dali, dostala na čtvrté místo v celkovém pořadí všech kandidátů.
Od té chvíle se bavím tím, jak si „kluci z PRESU hrají“ – pokud se tedy k jejich „hraní“ proti Fuchsové dostanu, protože jsem PRES přestala kupovat.
Nicméně bych jim dneska chtěla vzkázat tohle:
„Za pětadvacet let jste nebyli schopni uvést na stránkách Kolínského PRESU, jediného konkrétního člověka či zaměstnance kolínského divadla, který mě znal (pracovala jsem tam 25 let), a který by konkrétně uvedl, jaké „zločiny“ mám na svědomí, popřípadě by potvrdil to, co tvrdí pan Neumann – že se mě za komunistů, celé divadlo bálo.
Vždycky jste na mě útočili sami za sebe a útočili jste zle a nenávistně. Za pětadvacet let jste nenašli nikoho, kdo by na stránkách vašeho týdeníku, pod svým jménem, potvrdil, že to, co tvrdíte o Ireně Fuchsové, je pravda a uvedl konkrétní věci, kterých jsem se dopustila.
Zcela neprofesionálně, jak je vaším zvykem, byla vaše jedovatá kritika vždy jednostranná, protože jste mi nikdy nedali možnost se na stránkách PRESU, bránit. Je ale pravda, že jsem většinou neměla chuť se bránit, a i kdybyste mi to nabídli, odmítla bych.
A jestliže si i po pětadvaceti letech „hrajete“ stále stejně, tak vám řeknu ještě něco:
„Hrajte si, kluci z PRESU, dál.“
