Fejetony jsem psal před volbami každý týden. No jo, už slyším ty hlasy, tu ironickou kritiku padající na moji hlavu – jakmile ho zvolili, panáčka, tak se na to svoje spisovatelství vykašlal. Co na svoje spisovatelství, on se vykašlal na nás! Kdybychom jen měli tu možnost, tak strčíme prsty do volební urny a vytáhneme lístek se zaškrtnutou Změnu v čele s tímhle ignorantem! A hodíme tam místo něj třeba … třeba nějakého Lubomíra…
Ne, ne, ne. Jsem zpět, přátelé. Ale je faktem, že to moje předvolební písmáctví začalo ohrožovat veškeré pracně vybudované sociální vazby. „Tati, pojď si hrát…“ „Počkej miláčku, dopíšu jen tuhle vtipnou větičku…tak…to se bude lidem líbit, to bude k popukání…a ještě jednu….“ Reakce? Nepochopení, brek, nakopnutý plyšák, výstražné zadupání. Mírumilovný flegmatik po tatínkovi, ta moje holčička. O několik hodin později… „Miláčku, nechtěl by sis jít třeba lehnout?“ „ Počkej miláčku, dopíšu jen tuhle vtipnou větičku…tak…to se bude lidem líbit, to bude k popukání…a ještě jednu….“ Reakce? Rezignované a vynucené pochopení projevené vzdychnutím, nesrozumitelným ženským mumláním, kde rozpoznávám jedno sprosté slovo, potom volby, politika a možná něco o Pištovi Hufnáglovi. Prostě neochotné se smíření se stavem, že žijete v jednom bytě s velkým spisovatelem. A já? Jak jsem vypadal já? Veřejnosti zcela nepřístupný zjev. Když píšu, drbu se na hlavě. A vytvářím si tak bez jasného záměru velmi intelektuální účes. Sedím u počítače v trenkách, melu nohama ze strany na stranu, pootevřená ústa, slina v nich, zarudlé oči, po ruce oční kapky, víno…a ještě trochu vína. A za odměnu nakonec ještě hlt. Uff. Dílo je na světě. Tak se rodil časopis, tak se rodí můj deník i tyto fejetony. Kdo z Vás má jen trochu cit pro života běh, tak uzná, že pauza byla v rámci zachování mé příčetnosti a mužské přitažlivosti nutná. Ale jsem zpět. V plné síle. A žádný strach – povolební doba byla sakra bohatá na mnohé malé lidské komedie i tragédie. Tedy přesně to, co každý spisovatel potřebuje.
