Fejeton, který jsem vybrala pro dnešní KOKU, se jmenuje, Divadelní klub, a napsala jsem ho 18. května 2005! Vyšel tehdy v Kolínském deníku, a po letech jsem ho zařadila do knihy, Když se řekne Fuchsoviny II, která vyšla v červnu 2011.
Když jsem Fuchsoviny II. dávala dohromady, připsala jsem k tomuto fejetonu P. S. A když si k fejetonu a k P. S., přidáte slavnostní otevření zrekonstruovaného divadelního klubu, které proběhlo tento týden, v úterý 30. září 2014, hodně věcí vám do sebe zapadne.
Divadelní klub
Nedávno jsem stála u kolínského divadla, kde jsem pracovala jako nápověda pětadvacet let, koukala jsem na dveře zavřeného divadelního klubu a vzpomínala na to, co všechno jsem tam zažila.
Slyšela jsem, že ředitel divadla, Luboš Růžička, by klubu rád vrátil kulturní slávu let sedmdesátých a osmdesátých, kdy se tam konaly různé kulturní akce. Někdy i osm za měsíc!
No, konaly… všechny akce mělo na triku asi deset zaměstnanců divadla, kolíňáků – svazáků. Byla jsem mezi nimi. V roce 1974 totiž přišel do divadla z Krajského národního výboru, příkaz, založit svazáckou organizaci. Pokud založena nebude, kolínské divadlo prý bude zrušené. A tak ji jeden z herců založil, dostal za to byt a pak odešel do Prahy.
A my si, z nutného zla, vzali to dobré. Rozhodli jsme se využít prostory, které v divadle byly, jeviště, klub a zkušebnu, a začali jsme tam pořádat kulturní akce. Pomáhalo nám k tomu právě razítko ZO SSM (Základní organizace Socialistického svazu mládeže).
O pořádání každé akce jsme museli na předepsaném tiskopise žádat o povolení na odboru kultury na MNV (Městský národní výbor – nyní MěÚ), museli jsme mít pokladníka, smlouvy s účinkujícími, účty, natištěné vstupenky, pořadatelskou službu, zajistit požárníka – ale tohle všechno nám za radost a nadšení kolínských diváků, stálo.
Na jeviště jsme zvali známé kapely, které nám na vstupném vydělaly a my tak mohli dotovat prodělečné pořady v klubu a ve zkušebně. Prodělečné proto, že do těchto prostorů se vešla necelá stovka diváků a my nechtěli rvát ceny nahoru.
Vzpomenou si ještě kolínští fotografové na besedu s fotografem, Tarasem Kuščynskym? Tehdy byla v klubu doslova hlava na hlavě! Nebo na besedu s panem Hlinomazem? Na představení Divadla Járy Cimrmana?
Jednou nás po představení zbylo v klubu asi dvacet. Osm lidí z divadla, zbytek byli kolíňáci, stálí návštěvníci našich pořadů.
Slavili jsme narození vnuka jedné kolegyně. Dostal jméno Jakub.
„Ať žije Jakoubek,“ ozývalo se po celém klubu a oslava se protáhla dlouho přes půlnoc.
Druhý den si mě zavolali na kolínskou kriminálku a dělali bububu. Jak to, že jste včera večer v divadelním klubu oslavovali zpěváka a herce Jakoubka, který je na černé listině?
Chápete to? Mezi těmi dvaceti lidmi byl nejenom práskač, ale i blbec!
Měla jsem svůj typ. Ten člověk se objevil ještě na několika akcích, a pak přestal chodit. Ale v Kolíně ho občas potkávám na starém mostě dodnes.
18. května 2005
P. S.
Máme rok 2011 a divadelní klub není stále opravený. Ale náš nový pan starosta, Vít Rakušan, ze sdružení Změna pro Kolín, je kulturní muž, naši noví radní města Kolína jsou také kulturní, a kulturní je i nové Zastupitelstvo města Kolína, jehož jsem členkou.
Luboši Růžičko, řediteli kolínského divadla, vydrž! Sestavení rozpočtu města Kolína pro rok 2011 bylo náročné, ale podařilo se. Ze skříní stále vypadávají kostlivci po minulém vedení radnice, ale i s těmi všichni bojují. Situace je těžká, ale vítězství bude naše!
A jak bude lépe, Luboši, slávu divadelního klubu zase obnovíš. Ale pro jistotu si spolu ohlídáme rozpočet na rok 2012…
Tak, moji milí čtenáři, tohle všechno vyšlo v roce 2011, v mé knize, Když se řekne Fuchsoviny II, o čemž se může každý přesvědčit.
A jaký je konec tohoto příběhu?
Tento:
http://www.divadlokolin.cz/cms/scapino/divadelni-klub-scapino
