Neidealizuju si mladé kolínské voliče a je mi jasné, že někteří ani nevědí, že nějaké volby budou. V lepším případě to sice vědí, ale vůbec je nezajímá, jaké volby to vlastně budou. Slovo „komunální“ jim nic neříká, a když zjistí, že ve dvou dnech budou dokonce dvoje volby, komunální a volby do senátu, zavaří se jim mozek a raději se od voleb definitivně odstřihnou.
Nejdeme. Tečka.
Nebudu tady agitovat, proč jít k volbám a už vůbec vám nebudu říkat, koho máte volit. Ale pojďte si přečíst, jak jsem prožívala volby v roce 1971.
Bylo mi tehdy dvacet jedna, a rozhodla jsem se, že k volbám nepůjdu, stejně, jako jsou rozhodnutí nejít k volbám, i někteří dnešní mladí Kolíňáci.
Pracovala jsem tehdy v kolínském divadle jako nápověda a bydlela jsem v malém, přízemním bytě po mé babičce, v domě, kde bydleli i mí rodiče a bratři Kája a František. U náměstí, v Husově ulici č.p. 49.
Ukázka je z mé knihy, Když světlo projde špínou, zůstane čisté.
1971
… Na podzim byly volby do zastupitelských orgánů v ČSSR. Bylo mi dvacet jedna a měly to být moje první volby. A já se rozhodla, že volit nepůjdu.
Když jsem to řekla doma, vynadala mi matka, otec i Kája. Prý k volbám musím, protože jdou všichni.
V pátek jsem to přežila, nic se nedělo, my, co jsme ještě nevolili, můžeme přece přijít v sobotu. Byl klid.
V sobotu jsme nezkoušeli, ani jsme nehráli. Tak jsem si koupila špagety a konzervu leča s moravskou klobásou, a v sobotu ráno jsem se zabarikádovala ve svém malém bytě ve dvoře, a řekla si, že vylezu až v neděli po volbách.
… Na tuhle volební sobotu nezapomenu nikdy! Byl to doslova můj černý den, i proto, že jsem zatáhla závěsy, aby to vypadalo, že nejsem doma a svítila jsem lampou, přes kterou jsem přehodila šátek.
Nechápala jsem, proč Kája, který 21. srpna 1969 rozdával na náměstí lístečky s PST!, Kája, který ve Sběrných surovinách, kde pracoval, zachraňoval malé i velké busty prezidenta Masaryka, vykupoval je zpátky a prodával je na náměstí a lidé mu je doslova rvali z rukou, a tak je měl prodané dřív, než ho stačil někdo udat, Kája, který při různých státních svátcích lezl v noci, s kamarádem Bobem Bukovským, na stožáry u kolínských škol a sundávali sovětské vlajky, proč zrovna tenhle Kája přišel několikrát bušit na moje dveře a vykřikoval na dvoře, Irčo, pojď volit!
Přišla i matka a otec. A to ještě nebylo všechno!
Tatínek mé spolužačky z protějšího domu, byl ve volební komisi. Věděl, kde bydlím, a bušil na mé dveře dvakrát! Jednou přišel sám, podruhé ještě s někým. Slyšela jsem, jak tomu druhému říká, všichni už nám odvolili, já nevím, kde ta holka je, doma není, třeba odjela a nestačila se vrátit…
Poslouchala jsem celý den rozhlas po drátě, nic jiného jsem neměla, a tam to do nás, nevoličů, hustili hodně natvrdo. Připadala jsem si jako vyvrhel, protože podle toho, co hlásili každých pět minut, už odvolili všichni, všichni, všichni! A kdo jste ještě nebyli volit, pojďte volit, čeká se už jenom na vás! A víme o vás! Víme o každém z vás, kdo jste ještě nevolili! O každém!
Pokoušela se o mě deprese, a zachránila mě jistota, že mám volební právo,
nikoli povinnost volit.
Šla jsem si udělat špagety, když byly hotové, slila jsem z nich vodu, otevřela jsem konzervu leča s moravskou klobásou, vyklopila jsem obsah do špaget, měkkou klobásku jsem lžící rozkrájela, zamíchala to a najedla se.
Pak jsem si sedla k psacímu stroji, k lampě, přikryté šátkem, psala jsem si, a jedním uchem jsem poslouchala, jestli se zase někdo neplíží pod mými okny…
Konečně se dveře volebních místností zavřely. Večer rozhlas po drátě hlásil, kolik procent občanů volilo, a já si z těch čísel vypočetla, že nás k volbám nešlo přes padesát tisíc.
Deprese zmizela.
Páni, říkala jsem si hrdě ve své samotě, v bytě IV. kategorie, který měl okna na dvůr, s výhledem na kanál, u kterého se občas pečlivě myli potkani.
Páni, patřím k padesáti tisícům nevoličů! A určitě jsem nebyla jediná, kdo prožíval volební sobotu, zavřený ve svém bytě a se zataženými okny.
Dlouho jsem se nepoužitým volebním lístkem chlubila, protože jsem zjistila, že všichni kolem mě, volit byli. Chtěla jsem ho dát i do téhle knihy, ale nenašla jsem ho…
Tak co tomu říkáte, mladí, kolínští, potencionální nevoliči? Jestli vás to jenom trochu zviklalo, a vy jste začali přemýšlet o tom, že snad byste přece jenom k volbám mohli jít, tak jste mi udělali velkou radost. Fakt že jo!
A na téhle fotce jsem krátce před volbami – to jen abyste viděli, že jsem nebyla žádné béčko. V kolínském divadle byly tehdy generální zkoušky hry, Obchodník s deštěm, od Richarda Nashe. Na jevišti byla hromada sena a fotograf Vilém Sochůrek mě přinutil si do něho lehnout, a fotil a fotil a fotil…
