Hledala jsem ve svých knihách nějaký fejeton o volbách – pár jich mám -, a narazila jsem na pana Kosprda ze Sendražic.
Tenhle příběh, napsaný v roce 2006, nemá sice s volbami nic společného, ale mám ho moc ráda. Přečtěte si ho, a bude vám jasné, proč.
Na babiččině šicím stroji Singer jsem se naučila šít kolem patnácti let. Moc jsem si do toho mluvit nedala, jako ostatně do ničeho, a vzpomínám si, jak babička v kuchyni vzdychala a stěžovala si mamince, že jí stroj zničím, že na něj šlapu, jako kdybych šlapala zelí…
Možné to je, ale modely, které jsem si ušila, byly úžasné! Když babička za několik let odešla, její singrovka mi zůstala a dělala mi dlouho radost. Před několika lety ale začala stávkovat a od té doby sloužila v našem bytě jenom jako dekorace.
Před rokem přišly Vánoce a s nimi každoroční starost, kam postavíme stromeček. Náš hyperaktivní jezevčík Athos totiž stále, i ve svých pěti letech, považuje stromeček za vetřelce, kterého musí co nejrychleji zlikvidovat. A tak začaly každoroční přesuny kytek a křesel, ale tentokrát se nám pořád nedařilo vybrat nejvhodnější místo, na které by se Athos tak snadno nedostal.
„Nechceš ten šicí stroj do pracovny?“
Pan Fuchs mi navrhl něco, po čem jsem toužila už dávno. Mít šicí stroj po babičce ve své pracovně, v bytě, kam babička chodila na návštěvu ke své příbuzné, to byl můj sen. Takže jsem se zatvářila odmítavě, ale nakonec jsem „nerada“ kývla.
„No tak tedy jo… ale nadšená z toho nejsem.“
A tak začal na mé psaní koukat šicí stroj a s ním i moje babička.
Bylo to úžasné, ale trvalo to pouhý měsíc. Pak babička začala hudrat, že jsem její singrovku rozbila, a hudrala a hudrala, až jsem se rozhodla, že jí udělám radost a nechám singrovku opravit. Však je na čase!
V roce 1965, když jsem na ní začala šít, jí bylo minimálně padesát let. A co si vzpomínám, babička ji nijak zvlášť neudržovala. Vlastně až pan Fuchs ji natřel a promazával. Takže mému milému šicímu stroji, může být víc jak sto let, a to by si tedy pořádnou prohlídku zasluhoval!
Zjistila jsem, že staré šicí stroje opravuje pan Kosprd ze Sendražic a domluvila jsem se s ním, kdy se na moji singrovku přijde podívat.
Přišel. Sedl si k ní, začal hned pracovat a já poprvé v životě viděla, co to je, když se řekne zlaté české ručičky a okamžitě jsem pasovala pana Kosprda na Mistra opravářského.
Chvíli jsem ho pozorovala, a pak jsme si začali povídat. Napsala jsem si jeho jméno na lístek, abych ho nezkomolila, protože bylo zvláštní a líbilo se mi, a také jsem mu to hned řekla.
Ani nezvedl oči od práce, jen se usmál.
„Já jsem už jediný Kosprd, děvenko. Všichni mí příbuzní si jméno zkrátili na Kos. A prd dali pryč. Já ne. Narodil jsem se jako Kosprd, umřu jako Kosprd.“
Když skončil, kývl na mě.
„Tak, děvenko, pojďte si to vyzkoušet.“
Panu Kosprdovi se podařilo to, co se nepodařilo mé babičce v roce 1965, kdy mi bylo patnáct, a učila jsem se šít.
Pokorně jsem si sedla k šicímu stroji a krok za krokem jsem předváděla, jak na singrovce šiju a pan Kosprd mi říkal, co dělám špatně. A že toho bylo!
Naučil mě, jak mám správně zakládat vrchní i spodní nit, a co mám udělat, když stehy nejsou, jak mají být. Ukázal mi, do jakých míst mám kapat olej, a jak mám stroj uložit, když na něm nepracuju. A také mi opravil prstýnek, který mi několik řemeslníků, včetně pražských, vrátilo jako neopravitelný.
A tak touto Fuchsovinou vzdávám hold panu Kosprdovi ze Sendražic a přeju mu, aby mu ještě dlouho sloužily nejenom jeho zlaté české ručičky, ale i jeho nohy…
P. S.
Tenhle fejeton jsem napsala koncem roku 2006. Vyšel v Kolínském deníku, kde mi vycházely každý týden, až do roku 2010, tzv. Fuchsoviny.
Když jsem přestala s redakcí spolupracovat, rozhodla jsem se, že všechny fejetony, které mi v Kolínském deníku vyšly, dám do knihy.
A tak je fejeton o panu Kosprdovi ze Sendražic, zařazený v knize, Když se řekne Fuchsoviny, která vyšla v roce 2010.
A protože měla úspěch, vydali jsme v roce 2011 druhý díl, Když se řekne Fuchsoviny II, kde jsou další fejetony.
http://www.kdyz.cz/vydane-knihy
