„O víkendu už budete viset.“ Tahle věta člověka, pravda, trochu vyděsí. Pár politiků už ji určitě slyšelo… Naštěstí to pádné sdělení (zatím) nevyslovují členové rudých, hnědých, modrých či oranžových revolučních gard, nýbrž reklamní agenti. A visíme všichni.
Usměvaví, zamyšlení, vizionářští, obklopení sociálně slabými či se stetoskopem kolem krku. Snažíme se budit důvěru, respekt, zájem a snad i sympatie. Popravdě…moc se nám to nedaří. Pokud se nepověsíme dostatečně vysoko, je na nás pliváno, malováno a do nás bodáno. Stáváme se místem lidové tvořivosti a terčem všemožných emocí.
Upřímně řečeno, taky bych si někdy s gustem odplivnul. Především u takových obličejů, které znám jako podmračené, plné zloby, špatné nálady a negativní energie – a teď nám lžou už jenom tím, jak se podbízivě usmívají na fotografii. Co teprve až začnou mluvit… Nebo bych s chutí namaloval tykadla na ty ksichtíky, které vlastně neznám. Netuším, kudy chodí, kde bydlí (zda vůbec v Kolíně), co dobrého pro naše město a lidi v něm už stačili udělat. Zaráží mě jejich drzost pověsit se v Kolíně na sloup a spoléhat na to, že to samo o sobě stačí ke vzbuzení lásky a sympatií kolínského lidu. Téhle sortě visících říkám „kluci a holky z plakátu“. Rádi se fotí, rádi se na sebe dívají, rádi slibují, neradi však opouštějí svůj plakát a sestupují z výšin mezi běžné smrtelníky.
Jak jsem ale řekl – visíme všichni. Velkou radost z toho nemám. Dívat se na vlastní obličej tři dlouhé týdny není pro duševně zdravého člověka žádné potěšení. Ale přeci jen lze mezi námi vysledovat alespoň dvě skupiny visících – někteří v Kolíně jenom visí. Jiní v Kolíně i žijí a pracují.
