Ve středu 17. září 2014, kolem půl deváté večer, jsem se šla projít s Atíčkem, naším třináctiletým, drsnosrstým jezevčíkem, kolem našeho domu č.p. 1356, v Podskalské ulici.
Atíček mě pokaždé táhne na trávník před domem, a pak dál, na chodníček, který vede mezi skálou, na které stojí dům a boční stěnou našeho paneláku.
Když jsme se blížili k boční stěně našemu domu, uslyšela jsem, jak vlevo, ze skály, teče voda, ale už byla tma, tak nebylo vidět, odkud teče. A protože po této skále občas voda teče, a za chvíli přestane, neřešila jsem to.
No jo… jenomže voda tam tekla i druhý den ráno! A pořád na stejném místě! A teď už bylo vidět, odkud teče. Na skále je dům, který má směrem k našemu domu, přístavbu. A voda tekla z té přístavby. A tekla hodně.
Nejsem katastrofistka, ale říkala jsem si, teče minimálně od včerejšího večera, teče celou noc, teče tak hodně, jako když roztočíte naplno kohoutek ve vaně, a náš dům je kousek od skály, kousek od toho místa, kde voda teče, a když poteče dál, ať mi nikdo neříká, že se nedostane k našemu domu, do sklepů, do základů!?
Moc času jsem neměla, protože jsem za chvíli odjížděla do Pardubic. Zavolám Zuzance Čtrnáctové, napadlo mě a hned jsem to udělala. Vysvětlila jsem jí, co se děje, kde to je, řekla jsem jí, že jedu pryč, jinak bych na skálu došla a zjistila bych to sama, a Zuzanka řekla, že ji nenapadá nic jiného, než zavolat Městskou policii, ať se tam dojede podívat.
Když jsem za pět minut šla na autobus, voda pořád ještě tekla, ale na skále, u vchodových dveří do domu, odkud vzadu voda tekla, už stálo auto MP a jeden strážník zrovna někam telefonoval.
Oddychla jsem si. Je to dobré, „kluci“ to už zařídí!
Autobus jel na čas, a když jsem před nádražím vystoupila, volal mi pan Fuchs.
„Dítě, ty máš vlčí mlhu. Nic tam neteče. Teď jsem šel kolem. Policajti kroutí hlavou, kde má téct voda. Proč se pořád do něčeho pleteš?“
„Teď jsem šla kolem a voda tam tekla,“ odpověděla jsem a koukla na hodinky, kolik mám času.
„Nikde nic neteče,“ tvrdil zatvrzele pan Fuchs
„Protože strážníci stojí vepředu u domu, ale ta voda teče za domem,“ nedala jsem se. „Teče na druhé straně! Zavolám Viktorovi Prokešovi!“
Pan Fuchs mi ani nestačil ještě jednou říct, proč se do všeho pletu, protože už jsem volala řediteli Městské policie, Viktorovi Prokešovi.
„Viktore, prosím tě…“ Zopakovala jsem mu, co jsem říkala Zuzance a pak jsem pokračovala. „Tvoji lidé už přijeli, ale stojí u toho domu zepředu, ale voda teče na druhé straně domu. Pan Fuchs mi teď volal a říká, že nikde voda neteče, a bůhví, co jsem viděla, ale já šla před pěti minutami kolem a voda tam crčí proudem!“
Protože Viktor je nejenom muž činu, ale je také mužem na svém místě, byla jeho odpověď stručná.
„Zjistím to. Zavolám ti.“
A za chvíli opravdu zavolal.
„Irenko, pan Fuchs měl pravdu. Kluci sehnali majitele, řekli mu, co se děje, ten nevěděl, že mu praskla voda od kotle, zavřel ji, takže když šel kolem pan Fuchs, už byla zavřená. Tím pádem netekla.“
Poděkovala jsem jemu i jeho „klukům“, rozloučili jsme se, mezitím mi přišla esemeska od Zuzanky, že už jí strážníci volali, že to byla prasklá voda u kotle, a že je už zavřená, poděkovala jsem i Zuzance, a pak jsem si šla koupit tři jízdenky. Ano, tři.
Kolín – Pardubice. Jela jsem do ČRo Pardubice, natočit další díly mého pořadu, Když vypráví nápověda, který se po mém dvouměsíčním „odstavení“ kvůli volbám, začne opět vysílat až po volbách, od neděle 19. 10. 2014, od 15.30.
Pak jsem si koupila jízdenku Pardubice – Praha. Z Pardubic totiž pojedu rovnou do Prahy, kde mám v Činoherním klubu, opakovací zkoušku.
A do třetice jsem si koupila i jízdenku Praha – Kolín. To až pojedu kolem 19. hodiny konečně domůůůů!!!
Když jsem šla od pokladny, kde jsem si chvíli povídala s paní pokladní, protože je znám všechny a ony znají mě – za prvé dojíždím dvacet let, a za druhé jim zařizuju přístavky do Činoherního klubu a pro jejich děti sháním podpisy, např. Ondřeje Sokola-, zastavila mě starší paní, kterou znám z ulic Kolína.
„To je dobře, paní Fuchsová, že vás vidím. Už se vám to dávno chystám říct. Strašný chodník! Strašný! Až začne mrznout, zabijeme se tam! Všichni! Udělejte s tím něco! Je to na sídlišti před „jezevčíkem“. Rozbitý chodník! Strašný chodník!“
Když jsem přijela do Pardubic, zavolala jsem znovu Zuzance Čtrnáctové, řekla jí o chodníku a můj anděl z Odboru regionálního rozvoje, věděl hned, o jaký chodník jde.
„Paní Fuchsová, my o něm víme. To je obrovský problém, který se nám zatím nedaří vyřešit. Už jsme oslovili několik firem, ale žádné se do toho nechce. To je totiž kousek netypického chodníku, jediného v Kolíně. Nikde jinde takový chodník není. Jsou to mramorové desky, zalité v betonu. To se nedá nijak opravit. My budeme muset udělat celý chodník nový, ale teď už na to nemáme peníze. Nechci slibovat, že nějaké peníze někde vyškrábeme ještě teď, ale počítáme s tím, víme o tom, a určitě na jaře se bude dělat celý chodník.“
Než jsem došla k pardubickému rozhlasu, zavolala jsem ještě Lubošovi Růžičkovi, řediteli Městského divadla.
http://www.divadlokolin.cz/cms/divadlo-kolin/uvod
V neděli 28. 9. 2014 měla být od 13. hodin exkurze nejenom po divadle, ale i po novém klubu, pro členy MRK – Máme rádi Kolín:
https://www.facebook.com/irena.fuchsova/about#!/groups/1418030055114283/?fref=ts
Jenomže já jsem se ve středu večer dozvěděla, že oficiální otevření divadelního klubu bude až 30. 9. 2014, protože ještě není všechno hotové. Takže jsme se teď s Lubošem domluvili, že z technických důvodů 28. 9. 2014 exkurzi pro členy MRK, zrušíme, a uděláme ji týden po volbách, 19. 10. 2014.
To je dobrý čas, říkala jsem si, když jsem pomalu docházela k budově, kde sídlí pardubický rozhlas. To bude týden po volbách, budeme mít po koaličních jednáních a bude už jasné, že máme pro příští čtyři roky stejného starostu, Víta Rakušana, kterého na naši exkurzi po divadle samozřejmě také pozveme a budeme jenom rádi, když nám o historii divadla něco poví, protože já budu říkat věci obyčejné, třeba to, že se o prázdninách v roce 1968, poprvé od otevření divadla, malovalo hlediště, a já musela drhnout kartáčem dřevěnou podlahu v hledišti, nebo to, že dneska jsou v ochozech koberce, ale tehdy tam bylo linoleum, které jsem jednou leštěnkou tak naleštila, že se diváci nemohli dostat do hlediště, jak jim to klouzalo…
A pak už jsem byla ve studiu, kde jsme s redaktorkou Jitkou Slezákovou, natočily šest dílů mého pořadu, Když vypráví nápověda.
http://www.rozhlas.cz/pardubice/portal
http://www.rozhlas.cz/lide/pardubice/_osoba/1356
http://www.rozhlas.cz/lide/pardubice/_osoba/3738
No, a potom jsem jela z Pardubic do Prahy, kde jsem měla opakovací zkoušku hry, Klíčovou dírkou.
http://www.cinoherniklub.cz/index.php/repertoar/kl-ovou-d-rkou-2.html
A pak jsem už konečně jela domůůůů.
Pan Fuchs mi řekl, že jsem furt někde pryč a že se spíš starám o to, kde teče voda, místo, abych se starala o něj – čímž mě potěšil, protože ho znám, a vím, že tohle je jeho způsob vyznání lásky.
Tak jsem se ho začala vyptávat, co celý den dělal, kde byl, co jedl, jak mu to chutnalo, jestli koupil tu baterii, co chtěl koupit a klidně bych pokračovala dál, ale i on byl tímto mým vyznáním lásky potěšený, a stačilo mu to, a protože se chtěl dívat na německé ponorky, řekli jsme si, dobrou noc, a já šla napsat blog, který je ze života Kolína, protože jsem ho napsala přesně podle toho, co se stalo v sobotu odpoledne, 13. září 2014, u autobusové zastávky u zálabské lékárny.
http://fuchsova.blog.idnes.cz/c/427207/Kdyz-Rom-urazi-Roma.html
Tak. A to je všechno, co jsem zažila od rána do večera, ve čtvrtek 18. září 2014.
