Po Kolíně se začaly objevovat poutače s fotografiemi kandidátů do zastupitelstva a do senátu. I na Zálabí je jeden, hned za starým mostem, před kuchyňskými potřebami.
Největší fotografii na tomhle poutači, má místostarosta Honza Pospíšil, můj kamarád. Mám ho ráda, protože je to čestný a spravedlivý chlap, který se mi snažil pomoct se vším, s čím jsem za ním za poslední čtyři roky přišla, a bylo toho dost! Všechny problémy občanů, které jsem na něho přenášela, se snažil řešit objektivně a často mi pomohl. A když pomoct nemohl, na rovinu mi řekl, proč něco řešit prostě nejde.
Také má smysl pro humor. A také se mi líbí. Ano, tak, jako se mi v Činoherním klubu líbí Ondřej Sokol, líbí se mi na MěÚ Honza Pospíšil… no, vono se mi na MěÚ líbí víc chlapů, ale teď je tady nemůžu jmenovat… když je před volbami… bylo by to nekalé…
Prostě jsem včera chvíli stála u poutače před zálabskými kuchyňskými potřebami, a když na mě Honzík kývl, abych už šla, aby nás spolu neviděl pan Fuchs, poslechla jsem ho.
Dneska jdu odpoledne z města, těším se zase na Honzíka, že se u něho zastavím… a co myslíte, že vidím? Má vypíchnuté oči, zalepenou pusu a dole na fotografii si primitiv v ilegalitě, který to udělal, ještě cvičně mrskl malý kosočtverec.
„To je, co,“ zastavil se u mě známý z ulice a kývl na polepeného Honzíka. „A je to prý polepené i na nádraží.“
„Tsss…“ sykla jsem vztekle. „Kde ti hrdinové byli před listopadem? Proč nepřelepovali pusu Husákovi nebo Jakešovi?“ A pak jsem ťukla do malého kosočtverce. „A proč tohle tehdy nenamalovali na plakát, který oslavoval VŘSR?“
Soused odpověď znal.
„Protože teď je demokracie, paní Fuchsová, teď už můžou.“ Nejradši bych mu jednu vrazila!
„Tohle není demokracie! Demokracie je to, že můžeme jít volit, koho chceme! Demokracie je to, že díky naším hlasům budou zvolení lidé, kterým věříme.“
Viděl, že jsem se rozčílila a začal mě chlácholit.
„Ale paní Fuchsová, tohle dělají primitivové! To přece nestojí za řeč!“
„Ano, dělají to primitivové. Ale divil byste se, kdo těm primitivům dá stovku na pivo, aby to udělali! Moc byste se divil!“
A šla jsem od něho, protože jsem potřebovala vyvenčit Atíčka, a když jsme se za chvíli spolu procházeli a on si očichával svoje místa, přemýšlela jsem, o čem jiném, než zase o volbách!
Přemýšlela jsem o některých kandidátech, kteří před čtyřmi lety kandidovali za jinou stranu, než za jakou kandidují teď. O některých si myslím své, a není to lichotivé, ale neodsuzuju všechny.
Je to jako s rozvodem. Někdy si prostě vyberete špatného partnera. A když zjistíte, že má své chyby, není jiné řešení, než rozvod – tedy odchod do jiné strany. Dobře, to beru.
Ale řekněte mi, co se sňatkovými podvodníky? Jsou milí, vypadají dobře, umí mluvit, oblbnou jednu ženskou, vezmou si ji, oberou ji a rozvedou se.
Oblbnou druhou ženskou, vezmou si ji, oberou ji a rozvedou se.
A podaří se jim to i do třetice? Asi ano. A za další čtyři roky se jim to možná povede i počtvrté…
Přišla jsem s Atíčkem domů, otrávená primitivy, kteří tajně, aby je nikdo neviděl, ničí fotografie lidí, kterým nesahají ani po paty, a naštvaná na sňatkové podvodníky, kteří se už zase pokouší oblbnout další ženské…
Už aby bylo po volbách, vzdychla jsem si, když jsem si pustila počítač.
A v mé mailové schránce na mě čekalo překvapení.
„Vážená paní Fuchsová,
navazuji na naši konverzaci po delší odmlce. Bylo hodně práce, ale té je hodně stále, jak u vás, tak u nás, bez ohledu na letní měsíce či dovolené – ale pomalu se blíží komunální volby, a mně je jasné, že Vás a partu lidí kolem Změny pro Kolín, zaměstnávají, což je pochopitelné.
Pozorně sleduji webové stránky všech, kteří soupeří o přízeň voličů, a sleduji zejména vaše KOKU, která přinášejí to, co si většina lidí někdy ani neuvědomuje. Je to vaše paměť, ze které dokážete vytáhnout kolínský příběh, jako kouzelník králíka z klobouku. Je to pohled člověka, který se v Kolíně narodil, a který s tímhle městem a ulicemi, kterými denně prochází, spojil pevně svůj život.
Berte, prosím, těchto pár slov, jako ujištění toho, že mé pozvání na kávu stále platí, a i když veřejně musím stát stranou, fandím všem slušným lidem, kteří chtějí pro naše město změnu. Změnu k lepšímu.
Mějte se krásně a až budete mít chvilku času, rád Vám uvařím kávu.“
Připadala jsem si jako suchá kytka, kterou právě zalili a ještě přidali hnojivo. A také jí přivázali jednu větev, která se trochu klimbala, a slíbili jí, že ji teď už budou zalévat každý den! Pookřála jsem! Vyrostla jsem! Úplně jsem cítila, jak se mi zpevnily kořeny!
Děkuju! A na kafe přijdu!
Také má smysl pro humor. A také se mi líbí. Ano, tak, jako se mi v Činoherním klubu líbí Ondřej Sokol, líbí se mi na MěÚ Honza Pospíšil… no, vono se mi na MěÚ líbí víc chlapů, ale teď je tady nemůžu jmenovat… když je před volbami… bylo by to nekalé…
Prostě jsem včera chvíli stála u poutače před zálabskými kuchyňskými potřebami, a když na mě Honzík kývl, abych už šla, aby nás spolu neviděl pan Fuchs, poslechla jsem ho.
Dneska jdu odpoledne z města, těším se zase na Honzíka, že se u něho zastavím… a co myslíte, že vidím? Má vypíchnuté oči, zalepenou pusu a dole na fotografii si primitiv v ilegalitě, který to udělal, ještě cvičně mrskl malý kosočtverec.
„To je, co,“ zastavil se u mě známý z ulice a kývl na polepeného Honzíka. „A je to prý polepené i na nádraží.“
„Tsss…“ sykla jsem vztekle. „Kde ti hrdinové byli před listopadem? Proč nepřelepovali pusu Husákovi nebo Jakešovi?“ A pak jsem ťukla do malého kosočtverce. „A proč tohle tehdy nenamalovali na plakát, který oslavoval VŘSR?“
Soused odpověď znal.
„Protože teď je demokracie, paní Fuchsová, teď už můžou.“ Nejradši bych mu jednu vrazila!
„Tohle není demokracie! Demokracie je to, že můžeme jít volit, koho chceme! Demokracie je to, že díky naším hlasům budou zvolení lidé, kterým věříme.“
Viděl, že jsem se rozčílila a začal mě chlácholit.
„Ale paní Fuchsová, tohle dělají primitivové! To přece nestojí za řeč!“
„Ano, dělají to primitivové. Ale divil byste se, kdo těm primitivům dá stovku na pivo, aby to udělali! Moc byste se divil!“
A šla jsem od něho, protože jsem potřebovala vyvenčit Atíčka, a když jsme se za chvíli spolu procházeli a on si očichával svoje místa, přemýšlela jsem, o čem jiném, než zase o volbách!
Přemýšlela jsem o některých kandidátech, kteří před čtyřmi lety kandidovali za jinou stranu, než za jakou kandidují teď. O některých si myslím své, a není to lichotivé, ale neodsuzuju všechny.
Je to jako s rozvodem. Někdy si prostě vyberete špatného partnera. A když zjistíte, že má své chyby, není jiné řešení, než rozvod – tedy odchod do jiné strany. Dobře, to beru.
Ale řekněte mi, co se sňatkovými podvodníky? Jsou milí, vypadají dobře, umí mluvit, oblbnou jednu ženskou, vezmou si ji, oberou ji a rozvedou se.
Oblbnou druhou ženskou, vezmou si ji, oberou ji a rozvedou se.
A podaří se jim to i do třetice? Asi ano. A za další čtyři roky se jim to možná povede i počtvrté…
Přišla jsem s Atíčkem domů, otrávená primitivy, kteří tajně, aby je nikdo neviděl, ničí fotografie lidí, kterým nesahají ani po paty, a naštvaná na sňatkové podvodníky, kteří se už zase pokouší oblbnout další ženské…
Už aby bylo po volbách, vzdychla jsem si, když jsem si pustila počítač.
A v mé mailové schránce na mě čekalo překvapení.
„Vážená paní Fuchsová,
navazuji na naši konverzaci po delší odmlce. Bylo hodně práce, ale té je hodně stále, jak u vás, tak u nás, bez ohledu na letní měsíce či dovolené – ale pomalu se blíží komunální volby, a mně je jasné, že Vás a partu lidí kolem Změny pro Kolín, zaměstnávají, což je pochopitelné.
Pozorně sleduji webové stránky všech, kteří soupeří o přízeň voličů, a sleduji zejména vaše KOKU, která přinášejí to, co si většina lidí někdy ani neuvědomuje. Je to vaše paměť, ze které dokážete vytáhnout kolínský příběh, jako kouzelník králíka z klobouku. Je to pohled člověka, který se v Kolíně narodil, a který s tímhle městem a ulicemi, kterými denně prochází, spojil pevně svůj život.
Berte, prosím, těchto pár slov, jako ujištění toho, že mé pozvání na kávu stále platí, a i když veřejně musím stát stranou, fandím všem slušným lidem, kteří chtějí pro naše město změnu. Změnu k lepšímu.
Mějte se krásně a až budete mít chvilku času, rád Vám uvařím kávu.“
Připadala jsem si jako suchá kytka, kterou právě zalili a ještě přidali hnojivo. A také jí přivázali jednu větev, která se trochu klimbala, a slíbili jí, že ji teď už budou zalévat každý den! Pookřála jsem! Vyrostla jsem! Úplně jsem cítila, jak se mi zpevnily kořeny!
Děkuju! A na kafe přijdu!
