Předvolební anketa v Kolínském PRESU je pro mě studnou inspirace k napsání KOKU, a ne jednoho! Musím se ale krotit, protože názory budoucích senátorů a zastupitelů jsou pro mě tak inspirující, že bych nemusela dělat nic jiného, než psát KOKU, KOKU, KOKU. A to nejde.
Tu dvouměsíční pauzu jsem musela mít, protože kandiduju v komunálních volbách (na šťastném sedmém místě), a tak se podle volebního zákona nesmím ve veřejnoprávních prostředcích objevovat.
No… je to divný zákon, který nevyhovuje nikomu, ani veřejnoprávním prostředkům, ale divných zákonů je víc… teď mě napadlo, že slovo „divný“ pravděpodobně vzniklo ze slova „diviti se“. Když se něčemu divíme, tak je to většinou něco divného.
A aby toho nebylo málo, v Činoherním klubu, kde napovídám, začíná v sobotu 13. 9. 2014, divadelní sezona. Začínám zkoušet s panem režisérem Smočkem a s Ivanou Chýlkovou, a k tomu máme před každým představením, tzv. opakovací zkoušky.
http://www.cinoherniklub.cz/
Pojďme ale zpátky na začátek dnešního KOKU, kde píšu o anketě, která každý týden probíhá v Kolínském PRESU.
Tahle anketa se redakci povedla, a víte proč? Protože redakce má na ni minimální podíl. Redaktoři vymýšlí pouze otázky, které jsou bez vtipu, nadhledu a odvahy – ale v tomto případě to nevadí, protože většina tázaných se může přetrhnout, aby na jakoukoli, tedy i blbou otázku, odpověděla zajímavě, nově, podbízivě, a samozřejmě nezapomene zaútočit na ty, kteří jsou ve vedení města, hlavně na Změnu pro Kolín.
V tomto čísle dostali tázaní otázku – kterou rovnou zařazuji mezi otázky blbé – týkající se Karlova náměstí.
Jak podpořit život v samotném centru Kolína?
Tož, přátelé. Narodila jsem se 22. června 1950 kousek od náměstí, v Husově ul. č.p. 49. Vím tedy velmi, ale opravdu velmi dobře, jak náměstí „žilo“ či „nežilo“.
V padesátých, šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech, nebyly kolem náměstí banky a různé společnosti. V domech, kde byly obchody, bydleli lidé. V každém domě. Přes den bylo náměstí živé, to ano, bylo živější, než je dnes, byly tady zastávky autobusů, a bylo tady soustředěno i více životně důležitých obchodů, které jsou dneska jinde, a je jich daleko víc.
Přes den tedy bylo na náměstí živo, ale po dvacáté hodině, kdy po náměstí přešli lidé ze sídliště, kteří šli do zálabského kina JAS, do divadla nebo do restaurací, se náměstí stalo náměstím duchů. Tak to prostě bylo, je a bude.
Pokud na náměstí nebude nějaká akce, tak lidé budou kolem osmé hodiny večerní doma. Nebudou juchat po kolínských ulicích ani po náměstí. Nebudou juchat na náměstí v Kolíně, ale nebudou juchat ani na žádném náměstí v jiných městech – kromě Václavského náměstí, kde je provoz 24 hodin denně, což mohu osobně potvrdit.
Nesouhlasím tedy s Admirálem Honzou Pospíšilem, který ve své odpovědi tvrdí, že bude velmi těžké vrátit život na kolínské Karlovo náměstí. Milý Admirále, co já vím, tak od roku 1950 tam nikdy žádný život nebyl, takže se tam ani nemůže vrátit.
Ale souhlasím s tebou v tom, že by do centra měly opět zajíždět autobusy MHD. Dodnes vidím davy lidí, které se vyvalily z autobusů a rozlily se po náměstí a kolem něho. Na trh, k Baťům, do Řeznictví, do restaurace U Mašínů, do Papírnictví, do Železářství, do Jitřenky, do Kabelek, k Fotografovi, do Sportu, do Rybárny, do Mlékárny, do Skla, do Lékárny, do Zeleniny, do Samoobsluhy, do Knihkupectví, a pokračovaly Kouřimskou ulicí nahoru, např. do Hračkářství, nebo Pražskou či Husovou…
Souhlasím s tebou i v tom, že by parkování na kratší dobu, mělo být zdarma a měly by se zrušit nesmyslné poplatky za zábor veřejného prostranství. Pokud by se zrušily, automaticky by se od majitelů požadoval úklid kolem jejich obchodů – což někteří majitelé dělají, ale zdaleka ne všichni.
A teď si pojďte přečíst fejeton, „Kolečka po náměstí“, který jsem napsala
před šesti lety.
Vyšel v roce 2010, v knize fejetonů, Když se řekne Fuchsoviny. Fejetony mapují kolínský život i život můj. O knihu byl a stále je velký zájem, tak jsem vydala v roce 2011 pokračování, Když se řekne Fuchsoviny II.
http://www.kdyz.cz/vydane-knihy
Kolečka po náměstí
Na konci padesátých let minulého století jsme si chodili hrát na kolínské náměstí. Bylo nám od šesti do deseti let, a všichni jsme bydleli na náměstí, nebo v ulicích, které na náměstí navazovaly.
Scházeli jsme se tam odpoledne i večer a hráli si většinou na válku. Někdo byl Němec, někdo Rus. Někdo byl statečný, jiný zbabělý. Stříleli jsme po sobě, vymýšleli si různé nebezpečné situace, ze kterých jsme se statečně dostávali, pochodovali jsme. Vzpomínky na válku byly stále čerstvé, mluvilo se o ní doma i ve škole, psalo se o ní v knihách.
Vzpomínám si, že mým vzorem byla Zoja Kosmoděmjanská z knihy Mladá garda a nejstrašnější sny jsem měla kvůli dvěma větám z této knihy.
„Zmučená těla členů Mladé gardy hodili Němci do staré šachty a na ně naházeli železné důlní vozíky. Ještě mnoho dnů se ze šachty ozývalo sténání.“
Stejně jako náměstí patřilo nám, dětem, patřilo i skupině starších mužů, kteří se zde každé odpoledne scházeli. Chodili kolem náměstí do kolečka a mluvili. Občas se zastavili, to když se dostali na důležité téma, poslouchali, co ten nejrozčílenější říká, přikyvovali a někdy i nesouhlasili, to se pak jejich debata rozléhala po celém náměstí.
Ale většinou chodili po náměstí svorně, kolečko za kolečkem, a zhruba po dvou, třech hodinách se rozcházeli.
Často jsem si přála, aby mezi nimi chodil i můj dědeček, František Červín, kolínský ochotník, režisér, autor mnoha divadelních her a známý holič, který bydlel u náměstí, ale umřel na jaře, v roce 1948.
Druhý dědeček bydlel na konci Kolína, což by nebylo procházkám po náměstí na překážku, ale byl řidič, vozil „pány“ z ONV (Okresní národní výbor), a to ho z koleček po náměstí diskvalifikovalo. Pánové, kteří se tady každé odpoledne scházeli, patřili totiž k buržoazii, jak se tehdy říkalo. Byli to kolínští živnostníci, bývalí majitelé domů, obchodů, továren, profesoři v důchodu, notáři, úředníci – patřili prostě mezi kolínskou honoraci v dobrém slova smyslu, a mého dědečka, který vozil „pány“, by mezi sebe nepřijali. A on by mezi ně stejně nepřišel.
Moje babička s maminkou se s pány, kteří chodili do kolečka po náměstí, znaly, pánové totiž chodili k mému dědečkovi do holičského krámku. Často jsme se u nich zastavili, pánové mě hladili po vlasech a vzpomínali na dědu. A také koukali po mamince, protože moje maminka byla krásná ženská.
Často mi o kolečkářích vypravovala a řeknu vám, kam se hrabe červená knihovna! Mohu tedy říct, že jsem ty pány znala velmi dobře. A nejenom to. Chodila jsem kolem nich skoro denně, bydlela jsem kousek od náměstí, naproti knihovně, a tak mě cesta přes náměstí většinou neminula. Když jsem šla kolem nich a oni zrovna neřešili nějaký problém, pozdravila jsem je, usmáli jsme se na sebe a někdy jsem se s nimi i zastavila.
Věříte, že se jich koncem padesátých let sešlo na náměstí někdy i třicet? Možná i víc, protože občas debatovali v několika skupinkách, které se postupně slily v jednu velikou, a ta pak kroužila kolem náměstí, jednou, pětkrát, desetkrát.
O čem debatovali? O fotbale a o politice. Tím jsem si stoprocentně jistá, protože jsem je mockrát slyšela, a viděla jsem i nepřátelské pohledy, které vrhali na budovu MNV (Městského národního výboru).
Určitě mluvili i o ženách, kterých si během svých koleček také všímali, vzpomínali, jaké to v Kolíně bylo dřív, probírali rodinné záležitosti – vždyť se všichni znali odmalička.
Ale politika a fotbal, to byla jejich dvě hlavní témata. Ještě musím říct, že pánové nebyli vdovci nebo staří mládenci. Občas si pro některého z nich přišla manželka a všichni pánové ji dvorně zdravili, někteří jí i políbili ruku, tykali jí a oslovovali jménem – jak říkám, všichni se znali…
Nikdo nový se k nim nepřidával, a tak se počet pánů, kteří kroužili svá kolečka kolem náměstí, pomalu zmenšoval.
Nevím přesně, kdy kolečka skončila. Pánové odcházeli pomalu a postupně. Ještě začátkem osmdesátých let chodili občas po náměstí čtyři, pak tři, dva…
Vzpomněla jsem si na ně nedávno, když jsem šla přes náměstí. Svítilo sluníčko, byl krásný den. Ale náměstí vypadalo jako mrtvé…
