Je to už pár let, co mě napadlo, že máme v Kolíně málo soch. Myslím soch lidí, které jsou „zasazené“ do ulic, na náměstí, do parků, jsou součástí města a částí dnů jeho obyvatel. Žijí v Kolíně s námi.
Máme jich málo. Vlastně v ulicích nemáme žádnou. Alespoň si na žádnou nevzpomínám. A myslím si, že je to škoda, protože každá socha je zázrak. Má desítky podob. Můžete se na ni podívat jednou, desetkrát, stokrát, a pokaždé bude jiná. Můžete ji obcházet kolem dokola den, týden, rok, a pokaždé bude jiná, pokaždé ji budete znovu a znovu objevovat.
A sochy, umístěné ve městě, sochy, které jsou součástí ulice, částí našeho života, nás přinutí zastavit se. A když nás taková socha přinutí k zastavení, tak ji možná i pohladíme, v duchu jí něco řekneme, a když jdeme dál, neseme si toto krátké zastavení s sebou, protože setkání se sochami, nejenom v ulicích města, je jako očistná koupel.
Dokonce si myslím, že ten, kdo si ve dne uvědomí přítomnost sochy ve svém městě, nerozkopne v noci odpadkový koš, nevyrve dopravní značku, nezlomí stromek, nezapálí kontejner – protože bude podvědomě cítit, že ve městě, kde jsou v ulicích sochy, se tohle nedělá.
Nesouhlasím s jedním kolínským intelektuálem, kterému jsem se zhruba před rokem o sochách zmínila. Víte, co mi odpověděl?
„To je nesmysl,“ řekl. „Sochy jsou pro kolíňáky škoda. To by byly vyhozené peníze! Kolíňáci ještě k sochám nedorostli. Okamžitě by je zničili, poplivali, ukradli.
Přesně vím, co bylo impulsem k tomu, že jsem zatoužila po sochách v ulicích Kolína tak silně, že jsem se rozhodla, pro to něco udělat. Byly to vlastně impulsy dva.
Byl to Nymburk. A lavička, na které sedí Bohumil Hrabal.
http://turisticky-denik.cz/vylet/2618-posezeni-s-bohumilem-hrabalem.htm.
A pak to byla Praha.
Když přijedu z Kolína na Hlavní nádraží, a vlak zastaví na prvním nástupišti, vím stoprocentně, co udělám. Pohladím po vláskách holčičku. A totéž udělají i jiní. Dospělí i děti.
Na prvním nástupišti, kousek od eskalátorů, stojí od 1. 9. 2009 sousoší, nazvané, Pro dítě. Je věnováno siru Nicholasi Wintonovi, který v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí. Tím, že je odvezl vlaky do Spojeného království, je zachránil před transportem do koncentračních táborů.
A na jeho počest stojí na prvním nástupišti muž s kufrem u nohou, v náručí drží chlapce a vedle nich stojí holčička, která má na temeni hlavičky, od toho, jak ji lidé hladí po vláskách, ošoupané místo.
Zadala jsem si včera do vyhledavače, sochy ve městě, abych zjistila, jak jsou na tom jinde. A nestačila jsem se divit. Trutnov. Jablonec nad Nisou. Liberec. Lipník nad Bečvou. Klášterec nad Ohří. A další. Všude mají sochy. Zkuste to také, a uvidíte sami.
Například v Českých Budějovicích mají žlutou chobotnici Elišku. Její instalace ve Slepém rameni řeky Malše, byla prý poměrně složitá, protože pětimetrová socha váží přes 300 kilogramů, a do řeky se musela nejdříve postavit konstrukce a k ní se Eliška přivázala:
http://ceskokrumlovsky.denik.cz/galerie/sochy-ve-meste-cb12.html?mm=3861099
I Kolín by měl ideální místo pro podobnou chobotnici. Mohla by být nainstalovaná na rameni Labe, mezi Zastávkou a Kmochovým ostrovem, a my bychom na ni mohli koukat z lávky, po které se na Kmochův ostrov přechází, i z Kmochova ostrova.
Líbily by se mi sochy, které by se chovaly tak, jako se chováme v ulicích my. Líbila by se mi socha turisty, stojícího na náměstí, jak se kouká na věže chrámu sv. Bartoloměje. Nebo socha maminky, která s rozevřenou náručí čeká, až k ní doběhne dítě. A o kus dál socha dítěte, které k mamince opravdu běží.
Na jednom konci náměstí by mohla stát socha Františka Kmocha, jak někoho zdraví a smeká klobouk, a na druhém konci náměstí, by stála socha největšího z Pierotů, Jana Kašpara Deburauy, s jeho typicky širokou pierotskou úklonou.
Dovedete si představit, jak by tito dva kolínští velikáni vypadali večer, na prázdném náměstí? Úplně cítím, jak by jejich vzájemná úcta, kterou si projevují pohybem ruky a úklonou, rozezněla celé náměstí…
A také by se mi líbily lavičky, které jsou příjemné vždycky a všude, lavičky, podobné té, co mají v Nymburku. Lavičky, na kterých by například před knihovnou sedělo dítě (socha) a četlo si. Před MěÚ by na lavičce seděl občan (socha). Na lavičce před čajovnou proti synagoze, by seděl Kim Houdek (socha). Před lékárnou by na lavičce odpočíval důchodce s pejskem (sochy).
Až Změna pro Kolín vyhraje v říjnu 2014 komunální volby, udělám všechno pro to, aby se v kolínských ulicích, na náměstí, v parcích, před školami, před restauracemi, před knihovnou – objevily sochy, žijící si v Kolíně svůj život. Udělám všechno pro to, aby se v Kolíně objevily lavičky, na kterých bude sedět někdo (socha) a my si přisedneme…
Neberme se vážně – tak jsem si sama pro sebe, nazvala tento svůj „sošný“ úkol pro příští čtyři roky, kdy budu zastupitelka za Změnu pro Kolín, a jsem přesvědčená o tom, že náš pan starosta, Vít Rakušan, který bude starostou i příští čtyři roky, bude mému „sošnému“ plánu nakloněn.
Neberme se vážně, protože když se budeme brát vážně, nikdy neuděláme nevážné věci. Víte, když je nějaká věc nevážná, neznamená to, že není důležitá. Nevážné věci dovedou často najít řešení, odlehčit vážnost či trapnost situace, pomáhají nám v životě osobním i veřejném.
Neberme se vážně, protože když se budeme brát vážně, nikdy nedáme na náměstí sochu Františka Kmocha a sochu Jana Kašpara Deburauy, jak se navzájem zdraví.
Neberme se vážně, protože pak nedáme do ulic Kolína lavičku, na které bude sedět dítě (socha) a lízat zmrzlinu. Když se budeme brát vážně, nikdy nedáme o kousek dál lavičku, ze které bude dítě (sochu) se zmrzlinou, pozorovat pes (socha), na kterém je vidět, že by chtěl také líznout.
Neberme se vážně, protože pak nikdy nedáme do ulic Kolína lavičku, na které sedí mladá dívka (socha) a o kousek dál nedáme lavičku, ze které dívku pozoruje s nostalgií v očích, stará žena (socha).
Můžu vám říct, já ty naše kolínské sochy, na náměstí, v ulicích a na lavičkách, úplně vidím! Vy ne?
V pátek 15. 8. 2014, jsme s Renatou Němcovou, matrikářkou MěÚ, měly od 13. hodin svatbu v Křečhoři. Vezl nás tam Josef Petránek, řidič MěÚ.
V půl jedné mě vyzvedli na Zálabí u EKO VODY, s Renatou jsme během půl hodiny udělaly ze snoubenců manželský pár, a když jsme se vraceli, začala jsem Renatě a Pepíčkovi, povídat o „mých“ sochách v Kolíně.
Když jsem řekla, že by na lavičce seděla socha třeba Kima Houdka, uvědomila jsem si, že to vypadá, jako bych chtěla být na lavičce také, tak jsem jim řekla, že já po své soše na lavičce opravdu, ale opravdu, netoužím, ale Renata se rozesmála.
„Proč ne? Na lavičce u EKO VODY!“ A Pepíček se zlomyslně přidal.
„A s cigárkem!“
Tak to si dovolili hodně! Oběma jsem vynadala a upozornila jsem je, že za trest budou v KOKU! A jak vidíte, jsou!