Přijel jsem s dcerou k rodičům a byl neustále pronásledován zvonícím telefonem. Jako vzorní prarodiče potomka zabavili, nicméně po očku mě nepřestávali sledovat. Moje výrazy typu: „sakra … tak mu to musíme říct jasně … to je ale takovej deb… to nemůžeme stihnout … z toho se zblázníme …“ vzbudily v mé matce nepochopitelný dojem, že jsem v enormním stresu. Dle jejích slov vše podtrhoval můj nonverbální projev – grimasy šílence, oči vykulené nad běžný normál (jestli to vůbec jde) a rychlé, zmatečné pochodování po celém domě. Bratr je lékař, sestra knihovnice. Jejich práce je v mysli matky uchopitelná. Bratr léčí lidi, sestra lidem půjčuje knihy. Jako by ve vzduchu visela nevyslovená otázka – a co vlastně děláš ty, můj synu?
A to se právě, drahá matko, obloukem dostáváme k tomu, co mě na té práci může bavit. Její dynamičnost. Absence nudy. Rozdílnost každého pracovního dne. Možnost rozhodovat, jednoduše „být u toho“. Potkávat se s lidmi. Komunikovat, myslet, tvořit. Taktizovat a prosazovat nápady. Ale hlavně mít pocit, že svůj život žiju užitečně. Že nejsem jen pasivní nadávač a kverulant, který v blbé náladě a dýmu hospody čeká, až ho jednou klepne. Mám rád, když vidím výsledky. Hladí to mou ješitnost. Každý člověk pod sluncem chce v tom předlouhém toku dějin nechat stopu, stopičku, otisk svého krátkého bytí. A taky mám pocit, že jsem se tu práci naučil. Že jsem rodné hroudě přinesl něco pozitivního. A že jí stále ještě mám co dát… A proto mi, maminko drahá, odpusť. Odpusť mi to, že Vás všechny vystavuju tlaku, nervozitě i ošklivým útokům na mě, které nakonec nejvíc bolí Vás. Že pochoduju po Vašem domě, nadávám lidem do telefonu a nebavím se s Vámi. Ne, nezměním se. Naopak. Tímto krátkým povídáním Ti chci, mami, naznačit, že hodlám vyhrát i ty nadcházející volby… Promiň.
