Divné přísloví. Kdo by z nás, pro boha, šlapal na hada? A kterej, s prominutím blbec, by si na to zouval boty i ponožky? A proč o tom vlastně píšu?
Asi kvůli tomu, že se had v případě dopadu nesmyslně bosé nohy na své tělo brání. Dost vztekle – a já se mu nedivím. Chtěl jsem v tomto případě vyjádřit hadovi plnou podporu. Snad ho to potěší. A odpustím mu i to, když vypustí trochu jedu. Nebo jen tak preventivně zaprská. (Za slovo zaprská se všem biologům omlouvám).
Ačkoliv se nepovažuji za hada, vůbec nechápu, proč po mně někdo dupe. A když už dupe, proč bezbranně bosou nohou… Nejsem útočící typ. Nerad koušu, spíš štěkám, když už jsme u těch zvířátek. Jenomže když na mě někdo dupne, nebo mě někdo kopne, tak se změním. Stává se ze mě obranář. Mojí smečky i sebe samého. A protože žiju ve smečce, která je vcelku fajn, docela přátelská a soudržná, k tomu všemu ještě výkonná a dobře vychovaná, tak cítím velkou povinnost být zlý. Když jí chce někdo ublížit. A protože začínám mít pocit, že pomalu ale jistě ztrácíte trpělivost s mými jinotaji, řeknu to nakonec jasně.
Sakra, nikdo se do ZMĚNY pro KOLÍN nenavážejte, jasný? A když, tak aspoň chytře a věcně, ne ulhaně a hloupě. Sám si jiných smeček nebudu všímat. Ale jen do chvíle, co nechají na pokoji tu moji…
